Dnes jsme s 
Šli jsme sídlištěm okolo Boleveckého hřbitova a obnoveného kříže až k sportovnímu areálu Prokopávka.
Za ním jsme okolo trati dojeli až k hrázi Seneckého rybníka.
Tam Terezka bez větších protestů usnula v kočárku. Počasí bylo výjimečně teplé, tak nebylo kam spěchat.
Nedaleko hráze rybníka mě napadlo, že poblíž se nachází i zvláštní menhir, u kterého jsem před časem zažil vizi předpovědi epidemie koronaviru.
Podíváme se tedy k němu znovu. Terén je pro kočárek trochu obtížnější, ale dojet k Menhiru se nám podařilo.
Menhir dle mého soudu není žádnou modlou či snad nějakou entitou, ale jakýmsi zesilovačem energií, který mi pomůže soustředit se na sdělení vyšší moci.
A tak na něho znovu položím ruku. Za chvilku moji mysl ovládne představa či snad vize.
Zářící rytíř na koni napřahuje svůj meč k zatažené obloze. Vysvitne slunce a jeho parsek zasáhne hrot meče. Odrazí se od něho a dotkne se povrchu země. Země se otevře a objeví se zářící poklad...
Vize končí. Přemýšlím, co asi měla znamenat.
Ojedinělý paprsek byl pro mě vždy symbolem boží laskavosti. A poklad? Ten spí tady vedle mě v kočárku. Poklad srdce. Rodina, matka, dítě.
Rytíř by mohl být symbolem boží síly.
Vize byla pro mě povzbuzením do dalšího života. Připomněla mi, že na světě mám hodně pokladů. A těmi nejcennějším poklady jsou srdce blízkých lidí plná lásky.
Děkuji Ti za ně i za tuto vizi, Bože.
Jsem ti neskonale vděčný, že je mám...