Velebný tón varhan dozněl. Odkašlal jsem si a pevně stiskl mikrofon.
„Největší dar nám dali naši rodiče. Je to dar života. Je to dar shůry. To nejcennější, co máme.
Dali nám výchovu a v dobré víře vše do života, co potřebujeme.
Předali nám své zkušenosti, naděje, ukázali nám své názory a přesvědčení.
Ano, jistě nebyli dokonalí, chybovali ve výchově a mnohdy nám nevědomky křivdili.
Měli nás však rádi a stále mají, i když už třeba mezi námi nejsou.
Pokud můžeme, odpusťme jim tyto křivdy. Odpustíme tím i sami sobě a uleví se nám.
Zkusme odpustit i těm rodičům, kteří už mezi námi nejsou. Těm, kteří nás nemilovali. Těm, kteří nás odložili.
Žijeme už samostatně, na vlastních nohách. Je to náš život. Nekažme si ho minulostí. Máme milující partnery a třeba už vychováváme své vlastní děti.
Sami jsme rodiči. Vzpomeňme si na dobu, kdy jsme byli dětmi.
Buďme lepší než naši rodiče, poučme se z jejich chyb a neopakujme je na svých dětech.
Dejme jim veliký dar, dar milujících rodičů. Dar lásky.
Dar rodiny, která je neopustí.“
Rozhlédl jsem se po chrámu. Zástupy lidí mi naslouchaly s otevřeným srdcem. Dal jsem jim dar, vlídné slovo. Téma týdne bylo splněno. Nastal čas odejít.
Bohoslužba může pokračovat…
