Bohyně pořád nepřichází. Usedám na pelest. Třistašedesátpět dní, dvě hodiny a deset minut. Dvacet sekund. Třicet sekund. Čtyřicet. Padesát.
Řvu a strhávám hodiny ze zdi. Jsou to poslední hodiny, které mi sem dali.
Jsem nepříčetný.
Zavřeli mě do izolace. Ústavní. Nechci už kazajku. Hodiny schovám pod postel. Jsou neviditelné. Oni nevidí to, co vidím já. Každičkou noc vidím jen ji. Bohyni.
Po růžových tabletách se mění. Je krásnější. Zobu je, bonbóny moje zlatý. Chutnají nejdřív hořce a pak mi sládnou na jazyku.
Jako myšlenky na NI. Ty nejprve sládnou a pak hořknou, když otevřu oči.
Pak vidím jen prázdný pokoj. S mřížemi.
Terapie pomalu zabírá. Už nemlátím ošetřovatele. Ani sebou o zem. Ztrácím zlobu. Vrací se mi vzpomínky na minulost.
Temnou minulost.
Mám čas. Spoustu času být sám se sebou.
Vydržet. Vydržet sám se sebou.
Dokážu to. Odejdu odsud. Uvidím jí znovu.
Bude moje...
Jen moje.
