Bohyně

Bylo tři čtvrtě na devět. Déšť před chvilkou ustal. Holub se uvelebil přímo na hodinové ručce hodin na věži katedrály. Sledoval jsem ho dalekohledem. Úplně jsem ho slyšel. Nafoukl se a zabublal. Uplynulo patnáct vteřin. Ručka se pohnula. Vylekaný holub odlétl.
Čas nastal.
Zaměřil jsem dalekohled na cukrárnu na protější straně náměstí. Můj půdní byt s okénkem ve vikýři byl na takové sledování ideální.
Kde by také takový - pětkrát trestaný úchyl - recidivista mohl bydlet, že? Chlípně jsem se pousmál.
Lebedil jsem si ve svém doupěti a vdechoval dychtivě roztaženým chřípím opojnou vůni marihuany, oko přilepené na okuláru.
Před cukrárnou zastavilo auto. Z oprýskané škodovky na dlažbu ladně vyklouzly dívčí nohy.
A pak vlasy. Dlouhé, černé havraní vlasy. Zase to byla ona. Bohyně.
Slina skanula z mých úst na špinavé parkety.
Ta ňadra! Dalekohled zkoumal každičkou pihu jejího výstřihu a parkety pode mnou se začínaly kroutit letitou vlhkostí. Svíral jsem okulár chvějícími se prsty tak, jako bych svíral ta dvě pohoří přede mnou.
Ohlédla se. Její oči byly jako temná noc. Ta jiskra! Pootevřela ústa. Šlehačka, káva, zmrzlina.
Áááácch! To byl pohled! Jak se ta šlehačka dotkla jejích rtů!
Obraz se začal třást…
A potom! Prásk! Dveře bytu se rozlétly. Dalekohled mi vypadl z ruky.
Policie!
Stůjte!
Tušil jsem to. Dělala to pro ně.
Sledoval jsem ji a ona mě...

Obr. Pixabay