Ten důvod, proč se zamilovaní oddávají platonickým hrám je veliká touha po přesahu, je veliká zvědavost po poznání dokonalosti, je veliká ctnost potřeby čistoty.
Mé skladby jsou platonické, ušima se blížím pojmům jako je jednota i mnohost, niternost, bolest, touha, číslo a tvary prožívání jsou zhmotněné geometrické objekty prožívání.
Rozděluji čísla do skupin, vytvářím pole jejich působnosti, dávám prostor pro vyniknutí čísla jako bodu prožití.
A to vše platonicky.
Hudba je nejvyšší formou matematiky, v které je poznat cit čísel, jejich gravitace, tenze a energie, v čísle se projevuje odraz nejen naší lidskosti, ale i univerzality našeho prožívání.
Proč se jim, těmto hrám, říká platonické?
Protože není prostor se takové věci dotknout, ustupuje o patro dál, kdykoli se chci vnořit do zvuku, třeba zoomováním spektrálním způsobem po vzoru Griseyho Partiels se dostáváme do zvuku jenom jako a i látku, kterou skládám já, nelze předat zcela.
Na povrchu je nosičem hudby barva, která nelze od jádra odlepit, vyjádření je vždycky obalené hávem zvuku.
Když si představujeme, co je pod ním, získáváme jakýsi návod, jak se takové platonické hry účastnit:
Studovat kontrapunkt a harmonii, abychom pronikli myšlenky o střetech tónů a jejich působení.
Úkolem umělce je vžírat se do materie, vžít se do čísla a vsnít se do významu a pokud možno milovat.
Milování nejde zkazit, ale v platonice se dají dělat chyby: Vnitřní logiky platonických vzorců lze překročit, lze havarovat a dělat lepší nebo horší kroky. Milování je pohon, je potřeba, ale ne záruka úspěchu.
Je potřeba se orientovat ve hře, kterou rozehráváme, a dělat dobré tahy, jako šachista v partii, partie lze hrát přímě, se zatáčkami a výkruty, vášnivě a až bezhlavě nebezpečně s citem vyhnout se havárii.
Některé mé partie jsou opatrné v direkci, tedy směru komponování, a jdou přímo, bezohledné můžou být ve zvukové mase, která se v partii projevuje nekompromisně s vidinou koupele posluchače v očistné sprše expresivní masy.
Slova jako kužel, válec a koule už neznamenají jen platonickou formu, ale i platonický vztah k tvaru: Láska se projevuje umem se mezi tvary pohybovat a sdělovat své stesky, bolesti, trápení, ale i radost a jednoduchý něžný cit.
Umělec platonik nedbá krásných šatů na pódiu, věhlasu nad virtuózním umem, ani na celkovém zvuku a jeho dokonalosti a čistotě.
Umělec platonik jde k jádru věci a když jádro objímá, vynáší ho ven, zvukem, mezi lidi, aby bylo slyšet, co je v nás stejné, ale i to, čím se umělcův pohled liší.
Naše univerzalita dovoluje číslu působit na lidi analogicky, hudba je kolektivním vlastnictvím, žije v nás stejně a žije díky světu idejí, tedy platónském světě forem.
Zamilovaní si hrají s těmito kuželkami, míči a narážkami, laškují, škádlí a rozesmívají. Vtip je příklad, zápletka je dramatickým prvkem cesty ke smíření, neutralizace je vášnivá výměna názorů, která mění zásadu i kyselinu a kde agrese v myšlenkách skončí, cítíme klid a dokonalost, životodárnou vodu a sůl, bez které je v pohádkách těžko.
Každý hudebník se potýká se zápletkami antitezí v sonátách a harmonických funkcích, dualismus tónové gravitace nelze vynechat, skladatel míří k prozkoumání rozkolu, prožití růstu a pádu, prožití protikladu, aby našel smír.
Vyndám-li já z vnitřku, v platonické hře, něco nepříjemného, neohlížím se na publikum, beru na sebe úkol problém přiblížit, zvěčnit ho a sdílet s těmi, s kterými je to potřeba. Někdy, poštěstí-li se, vyřešit.
Jednou přijdu k myšlence, která umí jen trýznit, nebo ustoupit, jednou k takové, která ukazuje jednoduchý cit, některé jsou o cestě mezi stavy, o zkažení čistých platonických cest směrem k drsnému jádru, jiné vystupují čistší na konci, po dlouhé hře, kde se snažil šachista nevzdat partii příliš brzo, dokud byla naděje.
Čím je esence jednodušší jako tvar, tím snáze chápu povahu problému. Jsou takové, jako například v Dodekafonní sonátě, kde hra o rozuzlení šla k jádru čistoty z velké dálky, jsou takové, jako můj Malý harmonický labyrint, které jsou v uchopení problému snad až příliš zodpovědné, vyčerpávající svojí hloubkou, drhnutím o dno myšlenky na modulaci, jsou takové, které rozehrávají hru o hudební historii, jako Dvanáctitónová pohádka, nebo Cesta, která k tomu důsledně vyčerpává jen jeden typ vztahu mezi akordy.
Každá má hra je formou a prostorem pro milování, možnost vyznat se shledávám v tom, jak dalece se ve skladbě skutečně "vyznám". Hledě na význam pak poznávám sebe a svět, protože povaha problému se ve skladbě jednak zhmotní a jednak projdeme skrz poučeni emocí a situacemi ve skladbě jako o něco bohatější a znalejší duše.
Nitra máme tak podobná, že věřím tomu, že co se povede prožít v hudbě mě, k tomu může dojít i posluchač.
A svět, který je z tvarů a forem, svět platoniků, je prostředkem a prostředním dílem pro sdílení, pro milování druhého a druhým zpět.
Stát se jen takovým číslem...
kéž by:
Byl bych čistý,
byl bych žitý,
byl bych věčný!
