A to je srdce přátelé, nic jiného netiká tak přesně ve vztahu k prožívání, hudba dovoluje to částečně synchronizovat, ale na moje arytmie v recitálech se spíš smutněji kouká, než že by se braly tak vážně.
Poslechněte si klidně (v)šechny tři klavírní vystoupení, které jsem měl: Řeknete to jako Honza Kravárik, nebo Jirka Pokorný. Honzík myslím říkal: "To je jak pod sedativy." a Jirka: "Takové krajiny!" A Samuel Machat: "To bylo, jako kdyby se mořeplavec plavil po moři a poznával možnosti jenom toho moře."
Asi jsem stále někdy ten zasněný impresionista, ostatně po elektrošocích se musím, kdo jsem, zase trochu naučit.
Je alespoň poznat, že zrychluji?
Váš Honza
