Milí!
Jste tak stateční, až se mi chce plakat a spolehněte se, že i pláču.
Já takový rytíř, na kterého mě pasovali na jezuitském táboře, být opravdu chtěl, ale je tu tolik jiných a zajímavých hrdinů, že mě mrzí, že jich neznám tak alespoň tisíc.
Ale na to je život krátkej, tak si mě alespoň připusťte, když si mě nechcete pouštět a jestli to umíte i do vany, tak Vám neublížím, jsem tak neschopnej, že demokraty potřebuju, i když nejsem jeden z nich.
Bojujte, ale nezlobte se na mě, s Jonášem jsme se už kdysi bavili o tom, jestli nemáme my dva vyměněné životy a v populární kultuře (Good Fortune, přeloženo jako Boží úlet), je už jasně vidět, že z dobrých důvodů by to anděl udělat mohl.
Ale já jsem pořád Váš, chápete?
Nejvíc Martiny a Pavla, méně už bratrů Františka, Václava a Vojtěcha a studovat celý rodokmen, to už vlastně nikdo nechce ani nepotřebuje.
Víte, že mám pláč rád? Tak mě nechte někdy v černých brýlích, abych Vás alespoň neobtěžoval.
Táta mi říkal, že v některém prostoru sice nutně překážím, ale spoustu jiného prostoru taky vyplňuju.
Srdíčko je i etimologicky smajlík menší než tři a jestli ho máte na správném místě, tak tu už není sporu.
Milujte! Tím vážně nic nezkazíte a sebeláska ta se smí nejvíc, protože, kdo nemyslí na sebe, ten škodí, i kdyby to pro všechny myslel dobře.
Mně dneska stačil kebab a káva (jindy samozřejmě), ráno od táty jogurt a ne-káva (Z tý jsem blil) a občas správná medikace (včera v šest a v devět.)
A že moc přemýšlím? To jsem ještě nenašel dost takových, o kterých je potřeba přemýšlet víc, chci říct:
Myslím i na Vás, jen toho bohužel o každém nevím tolik a tak prostě pláč, protože pšu alespoň o sobě (toho nejvíc znám)...
