Když mě mají přečtenýho...
Je to materiál pro mě, snažit se nějak se pochopit.
Jsou výzvy v luštění mých kontrapunktů: 'Ukazuje kontrapunkt v Malém harmonickém labyrintu, že následný akordický tón v jednom hlase může přinášet příčnost vůči zbylým a ukazuje se tu cesta k polytonalitě?' 'Je průchodná harmonie uspořádaná komplementárně k primární harmonii a procházející různými hlasy rovnocenná?' 'Jsou subharmonické tóny obecně nositelem napětí předchůdců dominanty?' 'Znamená tercie skutečně plnost?' ''Nese kvinta v mé moderní harmonii archaizující nádech?' 'Co jsou konstanty, které tvoří můj jazyk?: Nečekané rozvody? Poučení v tonalitě se zpřístupněním všech typů disonance? Čistý trojzvuk jako alfa a omega v dějišti všeintervalových tetrachordů, dodekafonii, mikrointervalice? Septimální a undecimální intervaly jako součást tonální harmonie?' 'Kolik se toho musí stát, aby malé nony po boku čistých kvint tvořily zvukovost jednoho jazyka?' 'Nešlo by nazvat mojí hudbu svého druhu komplexem?' - '(A je pak komplex jen druhem mentální vady?)' 'Ptám se příliš, co je dnešní, když se do jedné škatule vešly celé dějiny hudby?' 'Je v harmonii klíč ke vztahu k historii?' 'Byl jsem Já v každém kompozičním kroku pravdivý?' 'Jsem iluzionista, mág, šašek, nebo mé šílenství doprovází pravdivé umění?' 'Smím říkat, že se dějí zázraky, když podmínka magie je, že látce člověk nerozumí, jen se napojuje na její cítěnou pravdu?'
Ne vážně...
Kdybych rozuměl tomu, co to komponování je, jeho 'kouzlo' by bylo pryč. Domněnky mi říkají, že jsou to velké čáry, ale zlo z mojí tvorby necítím.
Je ale otázka, jestli hudba vůbec dovoluje zlo.
Myslím, že hudba je bytost, která pozná, když jí muzikant lže a projeví se to na poslechu.
Lidé se zkušeností s mojí hudbou říkají, že pravdivost je jedna z nejdůležitějších pocitů, které z mých kusů mají.
Nezvládnu se přetvařovat, měnit svůj styl pro potřeby trhu, lhát a vyjadřovat něco, co sám necítím.
Mé teorie jsou přemrštěné, ale bez tázání není věda.
Chtěl bych, aby se hudební materie objektivizovala, abychom poznali, co je na ní věčně živé, ale tady je ten problém: Ztratilo by se z ní kouzlo, o kterém jsem mluvil.
Kdo se chce dotýkat smyslu a zároveň nerozumět pravdě, které se dotýká, je pak hudba nejlepší bytost, která mu to dovolí.
Mnoho osvětluje kontrapunkt a nauka o harmonii, ale hudba zněla vždy dřív, než se alespoň trochu vysvětlila.
A zněla pravdivě.
Jsou stále kusy, které jsou ve špatném slova smyslu neuvěřitelné. Rozuměj nevěrohodné.
Kýče...
Chtěl bych, aby se poslouchali ty živé hudby, dobově na místě, s vtipem pro věc od důvtipných a zvídavých autorů.
Dnešek je tolik jiný, než byly doby před ním, digitál je paralelní realita, v které tráví člověk tolik času, že se mi zdají digitální sny a mysl uvažuje v menu a grafickém rozhraní.
Digit je ale částečně snem Pythagorejců, kdyby před dvěma tisíci lety věděli, kam numerický svět dospěje, byli by možná nadšeni.
Některé by snad chytrý telefon vyděsil, ale musí se pro dnešek uznat, že čísla v mnohém vyhrála.
Sním...
Není pravda, že zbývá jen hluk, jsou v hudbě souvislosti, které dosud nikdo nevyužil.
Hledám hříčky a hacky, humor, který působí hluboko na to, čím jsme lidmi.
Kdybych se potopil do kýčů, klišé, nebo zlosti, cítil bych se poražený, ale ve všem, co dělám je duše, kterou objímá hlava a pata.
Pro dnešek, bratr Efraim:
