V poslední době člověk nemá příliš důvodů k radosti, to, co se děje ve světě, kousek od našich hranic, nevěstí nic dobrého, nic není jisté a nikdo nevíme, kam až to může zajít. Rozhodl jsem se proto zavzpomínat na veselejší časy a tak trochu se vrátit v čase do listopadu loňského roku, kdy jsme vyrazili na Wildspitze.
Wildspitze - s výškou 3 768 m se jedná o nejvyšší vrchol Ötztalských Alp (nedaleko odtud se našel legendární Ötzi) a zároveň druhou nejvyšší horu Rakouska, na kterou bylo poprvé vylezeno v roce 1848.
Na tento prodloužený víkend jsem měl původně jiné plány, nicméně když se naskytla možnost vyšplhat v zimních podmínkách na Wildspitze, na kterou už jsem měl nějakou dobu spadeno, volba byla jasná. Den předtím jsme se ještě naladili na Snow Film Festu v Olomouci a po pár hodinách spánku u Milana vyrazili na sraz do Brna, kam oproti předpokladům přijíždíme jen asi o 10 minut později 😀 Následuje téměř nekonečná cesta do obce Rofen, kam dorážíme ve dvě hodiny odpoledne.
Dnes nás čeká sice jen přesun na winterraum u chaty Breslauer Hütte, nicméně na 3 kilometrech přes 800 m stoupání, což nejsou moc radostné vyhlídky. Protože jdou 2 lidi na skialpech a 4 na sněžnicích, dávám klukům své lehoučké 30metrové lano a jelikož se nikdo nemá k tomu ho nést, nahrazuju ho 50m (a mnohem těžším 😀) lanem pro nás zbývající. Hned ze začátku netrefujeme cestu, od které nás dělí skalní průrva a doufáme, že se nahoře na hřebeni půjde napojit, protože zpátky se nikomu nechce. Po asi hodinovém pochodu si taky přestáváme hrát na hrdiny a všichni (kromě Kuby, který toho nahoře dost litoval 😀) nasazujeme sněžnice nebo skialpy. Odměnou po náročném stoupání a brodění sněhem nám je opravdu krásný winterraum, kde ihned zatápíme, vaříme, popíjíme a spřádáme plány. Nakonec se shodujeme, že ráno půjdeme do sedla Mitterkarjoch (3 468 m), za kterým začíná ledovec Taschachferner a vylezeme na vrcholek Hinterer Brochkogel (3 628 m).
Druhý den ráno vstáváme před sedmou, v klidu snídáme, fotíme si východ slunce na protějších vrcholcích a po osmé hodině vycházíme. Cesta není úplně sranda ani na sněžnicích (dost závidím klukům skialpy 😀), sníh se hodně propadá a tak se střídáme v prošlapávání cesty. Kolem půl druhé přicházíme pod krátkou ferratu, která vede přímo do sedla a rozhodujeme se, že vylezeme nahoru a půjdeme zpátky, ať se nevrátíme až za tmy, a zítra brzo ráno vyrazíme na Wildspitze. Taky, když už s sebou máme lana, slaníme z ferraty a nemusíme tak slézat ten nejhorší úsek. Tady si také všímáme Kubových bot (nízkých Salomonů) a dost se divíme, že mu tam vůbec drží mačky 😀 Na chatě si pak uvaříme, chvilku povykládáme a když chceme jít spát, zjistíme, že jsme si zatopili na 28 stupňů a větráme, co to jde 😀
Další den zvoní budík proklatě brzo - už 4:00, snídáme, balíme a vyrážíme do tmy a mrazu. Cestu máme prošlapanou z předchozího dne (až na pár zafoukaných úseků), nasadíme opravdu ďábelské tempo a asi za hodinu a půl jsme v sedle 😀 Přelézáme na druhou stranu na ledovec, navazujeme se na lano a postupujeme dále. Na druhé straně se taky zvedá vítr, dost přituhuje a i když náš cíl chvilku vidíme, tak se nakonec zahaluje do neprostupných mraků a já si říkám, že uvidíme prd...
Naštěstí vítr odhání mraky právě včas, my stoupáme posledním úsekem po namrzlé a zasněžené skále na vrchol, jistíme se pro jistotu alespoň přes kameny a po zdolání nejhoršího a nejtechničtějšího úseku dolézáme na vrchol. Výhled je opravdu nádherný, ale taky tady strašně fouká a je šílená zima, tak uděláme pár nezbytných fotek a videí a pelášíme dolů. Kuba stále nemá dost fotek, tak ho všichni postupně posíláme do pr...., že ho už fotit nebudeme a jdeme dolů 😀 Zatímco my na sněžnicích scházíme dolů, kluci si mezitím jeden úsek několikrát vyjdou a sjedou na skialpech (zase jim závidím 😀).
Pak už nás čeká jen cesta dolů, u chaty shlédnu nádherný západ slunce, při kterém se rozhlížím kolem sebe a na štítu chaty mi něco připomíná chyty z umělé stěny. Když se podívám blíž, je tam opravdu něco jako lezecká stěna se třemi cestami, když to pak sdělím klukům, děláme si srandu, že zítra dáme soutěž, kdo vyleze výš v pantoflích 😀
Poslední den ráno si opravdu vylezeme dvě cesty, pak pobalíme, uklidíme winterraum a vyrážíme na cestu dolů. A zatímco cestou nahoru a v předchozích dnech jsme se bořili do sněhu, teď taje pod náporem slunce a mně to připadá jako bychom se přemístili v čase do jara, kdy tající sníh tvoří potůčky a malé vodopády a příroda se probouzí. Na to si ale budeme muset ještě počkat 🙂
