"Však lépe v mylné naději sníti... než strašivou poznati jistotu," napsal Erben a měl pravdu.
V práci jsem si přečetl, co jsem neměl. V současném zaměstnání jsem tři roky, každý rok probíhá hodnocení zaměstnanců s krátkým pohovorem s nadřízeným. Ze začátku bylo roční hodnocení jako ve škole. Když jsem nastoupil, nafasoval jsem samé trojky. Za další rok jsem je vytáhl na dvojky. Mistr mě pochválil, řekl že jedničky se dávají jen výjimečně a povzbudil: "Jen tak dál." Letos mělo být hodnocení novější, komplexnější a opět měl být pohovor s nadřízeným. Ale nic se nekonalo. Až včera přišel šok. Kolega ze skladu objevil tabulku, ke které mu zapomněli zablokovat přístup, s velmi citlivými informacemi. Nové hodnocení (škála od -3 do +3), výše mzdy, rozpětí, ve kterém by se mzda měla pohybovat a zda jsme nadhodnocení, podhodnocení nebo v normě. S kolegou jsme z něj vyšli jako největší nemakačenka, kteří o své práci nic neví. Sice dostáváme nejnižší mzdu ze segmentu, ale i tak jsme přeplacení. Paradoxní na tom všem je, že i tak dostávám odměny za proaktivní přístup. V organizaci za měsíc končím, loučení bude s hořkou pachutí.
Zdroj
Teď ale běží #tematydne o radosti a o životě. Mám radost, že se mi podařilo vytvořit živá díla, co mají hlavu a patu (dokonce dvě paty). Mám radost, že se tato díla mají čile k světu a jsou zdravá. Zaplaťpánbůh, je to téměř permanentní radost.
K dalším mým radostem patří Steemit s českou komunitou. V červenci jsem byl celkem aktivní a dařilo se. Zabodoval jsem v soutěžích u 
V srpnu si dám od Steemitu oraz. V září nastupuji do nové práce a musím se ještě hodně učit.
