Takový zdánlivě malý krok zpět za železnou oponu, který je ale reálně krokem velkým. Ve třetím čtení je nesmyslný zákon, který má super a hypermarketům přikazovat, kolik procent jejich sortimentu má být české provenience. Strop má být někde u 85 % s tím, že podíl by měl být nejprve nižší a v průběhu let poroste. Kdybyste měli pod palcem největší český zemědělský koncern i s navazujícími podniky potravinářského průmyslu, taky byste tuhle novelu podpořili. Třeba takovým Kosteleckým uzeninám by se po přijetí zákona určitě dařilo lépe…
Pixabay License
Pokud byste chtěli být ve výkladu důslední, neobjevovaly by se v regálech prakticky žádné cukrovinky (čokoláda, kokos, palmový olej používaný jako levná „vycpávková“ surovina, mandle a spousta dalších surovin nepochází z naší kotliny), káva a čaj („poctivá káva“ Jihlavanka jen praží a pytlíkuje), většina ovoce a zeleniny (zejména mimo sezonu), mořské ryby, olivový olej, celá řada alkoholických nápojů (ale bramborový tuzemák by zůstal), rýže, poctivé těstoviny a tak dále.
Zákon se ale asi takhle důkladně vykládat nebude. Takže když dovezete rajčata a v české fabrice je naskládáte do plastových vaniček, zalepíte a prodáte dál, asi vám to projde. Jinak by si už zmíněná Jihlavanka asi neškrtla.
Tenhle hloupý zákon samozřejmě automaticky nepovede k záchraně českého zemědělství. Poškodí spotřebitele a do určité míry i supermarkety, které přijdou o zákazníky. Nebo rozšíří sortiment o desítky trvanlivých, ale neprodejných českých produktů, aby mohly zachovat sortiment prodejných zahraničních potravin.
V reakci na současnou krizi má spousta lidí pocit, že je třeba obnovit potravinovou samostatnost a podpořit české zemědělce. Což samozřejmě mohou dělat dnes a denně, na každém výrobku je uvedena země původu. Navíc máme farmářská tržiště, někteří zemědělci prodávají i koncovému spotřebiteli přímo nebo online a jsou i další možnosti. Kdo chce kupovat lokální potraviny, může si je dopřávat dle libosti.
Já kupuju české produkty, když mi to dává smysl. A upřímně řečeno, kdo znáte poctivé španělské uzeniny, asi pochopíte, že ty z Kostelce jim prostě konkurovat nemohou. Už proto, že nám tu neběhají černá iberská prasata.
Tvrdit, že lidé nekupují české potraviny, protože je supermarkety nenabízejí, je nesmyl. Provozovatelé supermarketů nejsou pitomci, nabízejí to, co se jim vyplatí prodávat. Prodejna stejného řetězce v centru Prahy a v okresním městě na Vysočině má do značné míry jiný sortiment, protože jejich zákazníci prostě kupují jiné zboží. V Praze to hodně poznáte třeba na pivu a dalším alkoholu. Supermarkety v „hipsterských“ a lepších čtvrtích mají obvykle docela pestrou nabídku zajímavých svrchně kvašených piv a minipivovarů, na sídlištích zase bývá více druhů klasických českých desítek a ležáků.
Hlavní důvod, proč se české potraviny prodávají méně, než by si někteří lidé přáli, je ten, že prostě ve srovnání tří pro spotřebitele klíčových kritérií cena/chuť/kvalita neuspějí. Někdo dává přednost chuti, jiný ceně a třetí nejvíc kouká na kvalitu, ale tohle je prostě fakt. Jedním slovem se tomu říká konkurenceschopnost. Až budou naše potraviny konkurenceschopné, ať už cenou, chutí nebo kvalitou (nebo nejlépe kombinací obojího), spotřebitelé si všimnou. Spotřebitelé jsme totiž my všichni.
