Nedávno 
Pixabay License; @dropolto
Češi nejsou příliš komunikativní. Nedej bože, když dojde na cizince. Minimálně za střízliva nejsme ochotní se socializovat, rádi se držíme své skupiny. Sami se pak držíme stranou. Prakticky nikdo z mého okruhu známých nemá moc českých kamarádů. Lépe jsou na tom ti, kteří žijí s českým partnerem, ale z nějakého důvodu se Čechům navazovat mezinárodní přátelství obecně moc nedaří, nebo spíš nechce. A jazyková bariéra v tomhle případě nehraje roli – kdo pracuje v anglofonní firmě, svede si s kolegy popovídat i po práci. Taky sousedské vztahy v rámci jedné bytovky nebo přilehlého okolí se mnoha cizincům zdají chladné. A služby, třeba pohostinství, to je kapitola sama pro sebe. Číšníci a servírky asi uvízli kdesi v osmdesátých letech, kdy host byl tak trochu nevítaná škodná.
A teď jeden pozitivní stereotyp. Máme pověst až extrémních sportovců. Ne snad proto, že bychom ve velkém běhali ultramaratony, Spartan Race a čert ví, co všechno ještě. Ale sportujeme rádi. Chodíme si po práci zahrát fotbal, florbal nebo hokej. O víkendech jezdíme na dlouhé cyklovýlety. A když řekneme, že jdeme na túru, tak jdeme na túru. Spousta expats si představí patnáct kilometrů a piknik, ale my se prostě sebereme, šlapeme těch kilometrů čtyřicet a pak chceme přespat někde pod širákem a ráno pokračovat. Zdánlivě bez přípravy. Ještě že ty naše hory nejsou třeba Alpy! Pravidelně vyrážíme na vodu, na lyže, bruslit, někdo lozit po skalách, jiný alespoň na kole do Vídně a zpátky…
S naší sportovní vášní se ovšem pojí i vášeň k ohnivé vodě, respektive tekutému chlebu. Že vyrazíme na výlet na lodích a namísto jednodenních úseků si naplánujeme rovnou dvoudenní, ať je sranda, by ještě expats chápali. Ale že při té příležitosti začneme pít už k snídani, po cestě si uděláme pět šest přestávek v kempu, abychom doplnili tekutiny, a na řece se zastavíme i u plovoucích barů (minimálně na Vltavě opravdu jsou), to už cizincům nejde do hlavy. Když jedeme v sobotu v osm hodin ráno vlakem z Prahy, turisté ve věku od patnácti do devětadevadesáti začnou otvírat lahvové, ještě než opustí hranice hlavního města. Spousta hospod (a minipivovarů) cílí na cyklisty. Ti přijedou, sto dvacet kilometrů v nohách, dají dva tři kousky a znovu se vyhoupnou do sedla. Na rozdíl od mnoha jiných zemí je u nás povoleno konzumovat alkohol na ulici.
Pojďme náš alkoholismus vyvážit dalším pozitivem. I městské děti jako já rozdělávaly oheň od malička a vědí, jak s ním zacházet, aby táborák nakonec nespálil půlku Hřenska. Dětské tábory jsou u nás mnohem běžnější než jinde a chatu nebo chalupu má prakticky každá rodina, takže Češi museli od malička chtě nechtě fungovat v přírodě, účastnit se sezónních oprav i údržby. A tak jsme dělali, nebo minimálně viděli své rodiče dělat, půltuctu různých řemesel. Nemyslím, že jsme zruční od přírody, ale ta praxe zkrátka udělá své. V každém případě minimálně v očích expats jsme zkušení zálesáci i domácí kutilové.
I naše záliba v chataření má svou stinnou stránku, podle expats máme totiž naprosto tragický vkus, když dojde na oblékání. Dá se říct, že skoro všichni neustále vypadáme, že nám za dvě hodiny jede vlak kamsi na chalupu na Šumavě. Nebo že z práce domů poběžíme. Outdoorové či sportovní oblečení nosíme do práce, do kina, do restaurace, a nejraději bychom v něm chodili i do divadla nebo na koncerty vážné hudby. I když, i to někteří dělají. Podíl lidí, kteří nosí ponožky v sandálech, u nás bude zhruba stejný jako kdekoli jinde, ale elegance se v Česku prostě nenosí. Došlo to tak daleko, že T. přátelé (a zdaleka nejen oni, ta hra je stále populárnější) před cestou do Prahy hrají „Poznej Čecha“. Ještě před bezpečnostní kontrolou natipují podle outfitu, kdo by tak mohl být Čech. A když pak dotyčného potkají při boardingu a ověří si, že mluví jakýmsi slovanským jazykem, mají bod. Úspěšnost je prý vysoká.
Důvodů pro to je asi víc, každopádně síť naší hromadné dopravy a počty spojů překvapily asi každého expata. V dobrém. Pražské MHD chybí k dokonalosti snad jen to, aby metro minimálně v pátek a sobotu jezdilo třeba do dvou. Ale jinak je v tomhle ohledu naše metropole na světové špičce, navíc za směšných 10 korun na den pro dospělého. A celkově je u nás možné slušně existovat a cestovat bez auta. Levně, načas, a prakticky do každého koutu republiky. Pravda, když začínáte a končíte v Praze, je to vždycky snazší. Ale každý expat se rychle naučí používat aplikaci IDOS a tiše nám závidí, jak si tu jezdíme regionálními vlaky a autobusy, které přepravují kola i psy.
Cestování po našich luzích a hájích znamená, že vegetariáni budou odkázáni na nepopulární trojboj: smažák, šopák, nakládaný (nebo v létě grilovaný) hermelín. A všežravce čeká několikrát variace na stejné téma. Menu většiny českých a moravských hospod je víceméně zaměnitelné, ani sezónní, ani regionální speciality se moc nevedou (byť za sebe musím říct, že se situace podle mého změnila k lepšímu). Věřte nebo ne, třeba houbový kuba, kulajda nebo krkonošské kyselo, a dokonce i kosmatice slaví u expats z mého okolí větší úspěch než všudypřítomné katovy šlehy, guláše, řízky a svíčková v poledním menu. Ne proto, že by nebyly dobré, ale protože se jich cizinci přejí už po pár měsících tady.
Češi milují psy a berou je s sebou skoro všude. Což je mimochodem společensky akceptované – psi mohou se svými páníčky do práce, do dopravních prostředků, do hospody, někde i do obchodů… Hlavně Američany zvyklé na rodinné domy se zahradou překvapuje, že jsme schopní chovat i velká plemena v malém panelákovém bytě. A všichni kvitují, že pražské městské části pořádají bezplatné psí školky, třeba na Letné nebo ve Stromovce, aby štěňata snáze získala základní návyky a socializovala se, než začnou chodit na cvičák. Každopádně pes je v Česku člověku opravdovým parťákem a lidé, kteří si psy pořizují, je většinou umí vycvičit.
Od revoluce uteklo bezmála 34 let, a přesto je těžké se domluvit s větší částí české populace jinak než česky. Moji známí si dokonce všimli, že na různých pozicích ve službách, kde je třeba angličtina, dnes pracují Ukrajinky. Od té chvíle jsem to začal vnímat také. Je mi jasné, že v nějaké vesničce na Sardinii nebo u pastevců v Mesetě se anglicky taky nedomluvíte, ale tady nebavíme o periferiích a lidech, kteří žijí víceméně stejně jako jejich praprarodiče kdysi. Když jsme se o tom bavili s přáteli, většina tak nějak očekává, že ovládat alespoň jeden světový jazyk by měl být u nás schopen každý, komu je méně než 50, protože takoví lidé prožili celý svůj dospělý život ve světě, kde je angličtina lingua franca. Překvapuje je, že se tak neděje.
