Jak 
ČT a pan Soukup se spolu moc nemusí, není to tak dávno, co proběhla slovní přestřelka, která vyústila v podání žaloby veřejnoprávní televizí. ČT ostatně zvažovala podání žalob už loni na jaře. Veřejnoprávní televize tak určitě trochu zlomyslně využila příležitosti se do Jaromíra Soukupa opřít, nicméně to podstatné, co v reportáži zaznělo, je snadno dohledatelné v obchodním rejstříku, nejde tedy o žádné spekulace. Že se někteří věřitelé koncernu nechtějí vyjadřovat na kameru je pochopitelné, může to však působit manipulativně. Metoda výběru jednotlivých respondentů ani způsob, jakým byli kontaktováni, není veřejný. Může se stát, že první dva oslovení nechtěli mluvit a reportéři už se dalších neptali.
Jen taková malá vsuvka. Česká televize patří podle mého k nejlepším publicistickým a zpravodajským zdrojům v ČR. Není samozřejmě stoprocentní, neovlivnitelná, úplně nestranná ani bezchybná, ale snaží se. A když už jsme u toho, v minulém článku jsem naznačil, že televize Barrandov by mohla přijít o vysílací licenci, pokud bude politicky vyhraněná. Zatím dostala jen pokuty. V článku na předchozím odkaze mě ovšem zaujal tento kouzelný odstavec:
Dostatečným důkazem o objektivitě jsou podle ní [mluvčí televize Marie Opálkové] i data výzkumu MML, ze kterých vyplývá, že „počet lidí, kteří považují barrandovské zpravodajství za nejlepší ze všech televizních stanic, vzrostl meziročně o 56 procent“.
Což může znamenat třeba to, že loni pokládalo zpravodajství Barrandovu za nejlepší 100 lidí a dnes už je to plných 156 osob. Počítat s procenty bez znalosti celku je vždycky nesmyslné a tisková mluvčí samozřejmě moc dobře ví.
Ale zpět k hlavnímu tématu, a tou je souvislost dluhů a nové politické strany, případně prezidentské kandidatury. Politika je totiž v České republice (a pravděpodobně i kdekoli jinde) primárně skvělý byznys. Šikovný politik je schopen se angažovat způsobem, který jemu i vybraným jeho příznivcům zajišťuje jisté benefity, aniž by dotyční mohli být nařčeni z jakéhokoli protiprávního jednání. Ostatně, někteří byznysmeni vyměnili už dříve byznys za politiku, tu s menším, jindy s větším úspěchem. Za všechny jmenujme třeba Víta Bártu nebo Andreje Babiše. A Jaromír Soukup, bez ohledu na to, jaké o něm máte mínění, si tohle určitě také umí spočítat.
Tohle je dle mého názoru primární motivace Jaromíra Soukupa. Část dluhů může být za určitých okolností umořena vhodnou formou protislužby, účetně vše ošetří třeba barter. Ve společnostech Soukupova mediálního impéria je pak také čínský kapitál, který, sic se tváří jako kapitál soukromý, není nikdy tak úplně soukromým kapitálem, a tak může sledovat i jiné zájmy než jen maximalizaci ekonomických ukazatelů, v prvé řadě samozřejmě zisku. Nicméně stejný investor má v České republice vícero akvizic. Například skrze vedení fotbalové Slavie (konkrétně místopředsedu představenstva a bývalého ministra Jaroslava Tvrdíka) už jisté vztahy s vrcholnou českou politikou má, nicméně jejich upevnění by zřejmě nepohrdl.
V každém případě pointou tohoto článku je, že Jaroslav Soukup nemá v úmyslu bojovat za lid této země, za české vlastence či obyčejné lidi, jak říkává. Sleduje své vlastní ekonomické zájmy a hledá elegantní způsob, jak stabilizovat a případně i rozšířit své neprosperující společnosti. Až sestaví těch několik všeobecných hesel (jejich stručná reflexe třeba zde) do volebního programu, na první straně si představte hlavní, tučně uvedený cíl: Nezkrachovat.
