V úvodní porci bašty nám data ukázala, že coby národ skutečně patříme k těm nejhorším v Evropě, pokud jde o stravovací návyky. Máme blíž do Ruska než na západ. Teď je na čase posvítit si na to, proč tomu tak je. Zazněly tu názory, že jde o generační otázku. Nebo dokonce otázku náboženskou. Vzhledem k tomu, že k nějaké víře se u nás při posledním sčítání lidu před dvěma lety přihlásil zhruba každý pátý a jen jeden z deseti se hlásí k nějaké církvi (viz), nemyslím, že by v Česku vyznání hrálo nějakou zásadní roli, když dojde na stravovací návyky. Ani se mi nepodařilo najít nějaký relevantní zdroj, který by dokázal daty potvrdit, že se tak děje. Pokud jej máte, rád si ho prostuduju. A teď k těm generacím.
Není pravda, že boomers a Husákovy děti mají automaticky sklon jíst všechno, co je zrovna ve slevě, a lidé narození v devadesátých letech minulého století nebo v novém miléniu už si hlídají, co se jim dostane na talíř. Sajrajty, které jednotlivým generacím chutnají, se možná liší, mají jiný marketing, ale v principu si různé generace nemají co vyčítat. Pojďme jen si tak letem světem projít, čím se cpou ty porevoluční:
Asi bych mohl pokračovat, ale snad to není nutné. Spíš se pojďme podívat na to, co podle mého názoru stravovací návyky ovlivňuje.
Naše stravovací návyky samozřejmě chytáme od rodičů, případně širší rodiny. Když jsem byl malý, cestou na chatu jsme se vždycky stavovali v jedné pekárně, kde jsme kupovali chléb a další pečivo. Rodiče říkali, že ten v supermarketu není tak dobrý. Ta pekárna je dávno zavřená. Nevím, jestli byla opravdu dobrá, a nepamatuju si, jak to pečivo chutnalo. Myslím, že lépe než to ze supermarketu. Ale opravdu mi chutnalo, nebo mi to jen vsugerovali rodiče? V každém případě je to jedno z mnoha zasetých semínek nedůvěry k průmyslově vyráběným potravinám. Stejně jako fakt, že na chatě jsme jezdili na kole do místního kravína pro mléko.
Rodiče ale mohou ovlivnit děti také negativně. Řada výzkumů třeba dokládá, že u dospívajících dětí kuřáků je až čtyřikrát vyšší riziko, že také začnou kouřit, než u jejich vrstevníků z nekuřáckých rodin (zdroj). Kdybych měl řekněme desetiletého syna, kterého bych od jeho šesti let bral pravidelně každý měsíc do McDonald’s a tvářil se u toho, že jíme super baštu, asi by to nekriticky přijal. Po letech, třeba ve dvaceti by se nad tím možná zamyslel. A možná ne. Našel by si známé, kteří mají stejné preference, a do Mekáče chodil, dokud by mu to po letech nezakázal doktor…
Děti z nefunkčních rodin pak mívají stravovací návyky tragické. A to i v případě, že je jejich rodina jinak finančně zajištěná, jen se prostě dětem rodiče z takových či onakých důvodů nevěnují. Ale to už je úplně jiné téma.
Až do určitého věku té diverzity moc nepotkáme. V homogenním Česku to stále platí. V regionech více, v Praze už dnes o dost méně. Každopádně v pubertě se začínáme zamýšlet nad tím, zda jsou ty naše modelové vzory, tedy rodiče, opravdu hodné bezvýhradné úcty a následování. Což se dotkne i stravovacích návyků. Získat informace o zdravém životním stylu nebo zdravé či nezdravé alternativní stravě dnes není těžké, i když žijete na vesnici, kde všichni jedí stále dokola totéž. Je jen na nás, jestli o ten rozhled stojíme. A jakým směrem se rozhoupeme. Někdo skončí u těch zmíněných sajrajtů s marketingem na mladé, jiný se stane vegetariánem a někdo se třeba rozhodne v životě nevstoupit do fast foodu. No, a někdo se zhlédne v různých až extrémních přístupech, ketem počínaje přes paleostravu až po nějaké šílené carnivore diety. Nemálo mladých lidí pak prostě pokračuje s tím, co se v mládí naučili.
Myslím, že velkou roli může hrát cestování. Jedna věc je přečíst si o tom, že pizza v Itálii chutná jinak. Ale ochutnávka takové pizzy, to už je úplně jiná písnička. Nevím, jestli i vy zažíváte v restauracích ve Středomoří explozi chutí, které se v Česku jen stěží blížíme, i když ty potraviny a jídla třeba pojmenováváme stejně. Možná se pak také zeptáte, jak to sakra dělají, že to jejich jídlo chutná jako jídlo. Nu, a dozvíte se, že to dělají jednoduše a poctivě. Jídlo je jídlo. Žádná přidaná aromata, jako konzervant maximálně sůl, suroviny lokální… Někdo si z takových cest přiveze, že chce jíst poctivé lokální potraviny bez aromat, konzervantů, barviv a všeho možného. Jiný zajde na tematický týden do Lidlu a řekne si, že to vlastně chutná skoro stejně jako v té Francii, Itálii nebo ve Španělsku a Řecku, jen je to o půlku levnější… Proč to tak je? To si řekneme v příští porci České bašty.
O to, aby Češi měli rozhled, se lidé z gastronomie snaží už několik dekád. Možná znáte Romana Vaňka (mimochodem, ročník 1969) a jeho pořady Peklo na talíři a Jídlo s.r.o., které získaly celou řadu ocenění a jejich nejsledovanější epizody mají na platformě Stream dva miliony zhlédnutí. Většinu dílů pak vidělo několik stovek tisíc diváků. Mimo jiné ukazují, jaké jsou rozdíly mezi poctivými a průmyslovými potravinami a vysvětlují, proč bychom neměli kupovat potraviny, jejichž složení připomíná telefonní seznam středně velké vesnice. Jistě není jediný, vím, že v televizi běží tucty pořadů o vaření a stravě. Televizi sice nemám, ale nechce se mi věřit, že by v nich profesionální kuchaři předváděli alchymii á la nechvalně proslulý Jiří Babica (jehož sláva se donesla ve výběru těch nejšílenějších hlášek i ke mně) spíše než gastronomii. I když vím, že mediální prostor dostávají různé bizarnosti i dneska. Přesto bychom se neměli tvářit, že nemáme dostatek informací, abychom byli schopni rozpoznat kvalitní potraviny od těch náhražkových.
Původně jsem těch bodů chtěl mít víc, ale nakonec jsem je stáhl na tyhle tři. Ostatní důvody se pod ně dají schovat. Ano, poctivé potraviny a dobré jídlo jsou dražší než náhražky. Pokud ty nejsou levné samy o sobě, přináší jiný finančně vyčíslitelný benefit – prodlouží trvanlivost potraviny, usnadní její skladování nebo zjednoduší výrobní proces. Ta úspora se nemusí nutně projevit na cenovce u prodejce, ale minimálně výrobce si jí rozhodně všimne. Už zmíněné pořady vesměs spočítají, že poctivé potraviny vyjdou asi o třicet až šedesát procent dráž než ty nadopované. To jistě není málo.
Uvědomuju si, že v Česku má spousta lidí hluboko do kapsy. Jistě jsou tací, kteří zaplatí bydlení včetně energií a léky, a pak jim zbyde třeba padesát korun na den. Ale nechce se mi věřit, že jsou na tom Češi tak špatně, aby si nemohli dopřát kvalitní jídlo. Spíš ty peníze raději utratíme za něco jiného, třeba alkohol a cigarety. V jejich spotřebě jsme světová extratřída, a určitě nejde o levné neřesti, ani když se naléváte levným supermarketovým vínem či pivem v petce. Snad jen prošlý Braník rodinný rozpočet příliš nezatíží. A zdá se, že i tohle zboží najde svého kupce...
Pro velkou část české populace nicméně není důležité, jestli jedí dobře a zdravě. A za poctivé potraviny se nám prostě nechce připlácet. Když je náhodou supermarkety zkusí nabídnout, neprodávají se. Ono je totiž dost pravděpodobné, že nám všechna ta chemie v jídle opravdu chutná. A to bude právě téma příští bašty, jak už jsem nakousl zhruba uprostřed tohohle sáhodlouhého textu.
