Se slovy: „Je čas,“ pozvedla hlavu od rozložených tarotových karet.
Lehce pokýval hlavou a zaposlouchal se do zvuků za oknem. Vytrvalé šumění mu prozradilo, že venku prší. Vstal od stolu, pečlivě se oblékl a vyrazil do bezměsíčné noci.
Čekaly ho asi dva kilometry cesty lesem k autobusové zastávce, kde měl počkat na dceru. Šel po tmě. Znal zde každý kámen, ale i tak měl všechny smysly napnuté. Našlapoval opatrně jako kočka na lovu. Pomalu se blížil k cíli své cesty, když se k šumění deště přidal další zvuk. Zvedl se prudký vítr.
„Práásk“. Tohle nečekal. Hrklo v něm jako ve starých hodinách. Rozhlédl se kolem, co mohlo způsobit takovou ránu. Do tváře mu vstoupil úlevný a pobavený úsměv. Ve slabém svitu pouliční lampy zahlédl, jak na jednom starém domě klepou ve větru nedovřená vrata.
With the words: "It's time," she lifted her head from the spread out tarot cards.
He nodded slightly and listened to the sounds outside the window. Persistent fizzing told him it was raining outside. He got up from the table, dressed carefully, and set off into the moonless night.
He was waiting about two kilometers through the forest to the bus stop, where he was to wait for his daughter. He walked in the dark. He knew every stone here, but he still had all his senses strained. He stepped carefully like a cat hunting. He was slowly approaching his destination as another sound added to the murmur of the rain. There was a sharp wind.
"Bang". He didn't expect that. It rattled like old clocks. He looked around what could have caused such a blow. A smile of amusement and amusement entered his face. In the faint glow of the streetlight, he saw gates knocking in the wind in an old house.