Sklenice z granátem při pádu narazila na obrubník rámu hrobu a skleněné střepy se rozsypaly kolem. Ztuhlý děsem jsem viděl, jak od uvolněného granátu odlítla pojistka, zatočila se ve vzduchu a kamsi dopadla.
Jednadvacet...
Moje vědomá mysl se stále vzpírala uvěřit tomu, co se stalo. Naštěstí převzaly velení nad mým tělem pradávné struktury, uložené někde hluboko v mozkovém kmeni. Instinkty a reflexy, které jsme zdědili snad ještě po dinosaurech. Útok nebo útěk.
Dvaadvacet...
Ani nevím, kolika bleskurychlými skoky jsem překonal těch pár metrů k nejbližšímu sousednímu náhrobku a překulil jsem se přes něj.
Třiadvacet...
Při pádu jsem si ošklivě rozrazil čelo o nějaký šutr a jakýsi klacek se mi zarazil mezi žebra. Nebral jsem to na vědomí, přitiskl obličej k zemi a přikryl hlavu rukama. V posledním okamžiku mi blesklo hlavou, jestli mi zpoza náhrobku nečouhají nohy.
Čtyřiadvacet...
Pětadvacet...?
Šestadvacet...??
Napočítal jsem do padesáti a pak se odvážil vykouknout zpoza náhrobku, který mě improvizovaně kryl. U Lakmusova hrobu jen svítila odhozená baterka a jinak se nedělo nic. Otočil jsem se na záda a opřel hlavu o náhrobek. Uwe Müller, jestli jsem si to dobře pamatoval od předchozí návštěvy na kolech. Zalapal jsem po dechu, protože se ozvala potlučená žebra. Celý jsem se třásl, i proto, že mi v žilách kolovaly litry adrenalinu. Pak jsem si uvědomil, že na mě Marki od silnice volá.
"Pluto! Co se děje? Jsi v pořádku? Hej, co se děje? Odpověz, prosím."
Musel jsem se chvíli rozdýchávat, než jsem byl schopný odpovědět.
"Jo, jsem OK. Zůstaň, kde jsi."
"Půjdu za tebou."
"Ne!!", skoro jsem zařval. "Zůstaň kde jsi a čekej. Dodělám to tu a přijdu."
Čekal jsem ještě asi pět minut, pak jsem se se zasténáním otočil na břicho a nahmatal klacek, který mi při pádu tak spočítal žebra. Pomaličku a opatrně jsem se začal plížit zpátky k tomu proklatému Lakmusovu hrobu.
Napřed jsem si klackem přihrál baterku a pak jsem si posvítil po okolí. Nevybuchlý granát ležel na okraji jámy. Přiložil jsem k němu konec klacku, znovu pevně zavřel oči, přitiskl hlavu k zemi a šťouchnul... a uslyšel plesknutí, jak granát dopadl do bláta na dně jámy.
Nic se nedělo.
Natáhl jsem se k odhozené lopatce, shrnul do jámy aspoň pár největších střepů a pak jsem po malých kouskách a opatrně začal jámu zasypávat vykopanou hlínou.
Nevím, jak mi to dlouho trvalo, ale nakonec jsem byl hotov. Na místě jámy byl kopeček zkypřené hlíny. Zvedl jsem se, abych ho zamaskoval nějakým plevelem a chrastím, když jsem vyjeknul leknutím. Marki se připlížila a ležela kousek za mnou. Podívala se na mě a pro změnu vyjekla leknutím ona.
"Pluto, proboha, co se ti stalo?"
Uvědomil jsem si, že mi rozražené obočí pořád krvácí a že mám od krve skoro polovinu obličeje.
"To, nic není, v autě si to zalepím. Posbíráme věci a mizíme."
Zpáteční cesta k autu nám trvala s přestávkami skoro tři hodiny. Nevím, jestli to bylo přestálým stresem nebo jestli jsem si opravdu přivodil lehký otřes mozku, ale cestou jsem asi pětkrát zvracel - i když už potřetí ani nebylo co. Cestou jsem Marki popisoval svoji příhodu s nevybuchlým granátem asi pětkrát dokola - prostě jsem se potřeboval vypovídat a Marki trpělivě poslouchala.
U auta jsme si svlíkli, co se dalo, a zablácené oblečení dali do kufru. Marki mi zalepila ránu na čele, která však už stejně byla zaschlá. Přijeli jsme ke mně domů a hned šli spát - já do své postele a Marki si ustlala na sedačce. A pokud vás napadají nějaké myšlenky, tak ne - já jsem byl z té akce fyzicky i psychicky úplně vyřízený a Marki na tom nebyla o moc lépe.
Vstali jsme kolem poledne a přinesli zablácené věci z auta, abychom je v koupelně vymáchali. Přitom jsem si na něco vzpomněl.
"Kruci, Marki, víš co jsem tam na tom hřbitově zapomněl? Tu druhou vykopanou věc."
Marki se jenom usmála a sáhla do své zmuchlané větrovky, kterou zrovna nesla do koupelny.
"Myslíš tohle?" vytáhla zablácenou sklenici. "Co byste vy muži byli bez nás žen."
A to je konec celé historie. Podrobnosti o vyzvedávání nálezu si Pluto a Marki nechali pro sebe, Lumírovi po jeho návratu z Řecka sdělili jen "light" verzi. Oficiálně, pro zbytek světa, to našli při vyklízení v bytě staré paní.
A co tak důležitého v tom pokladu bylo?
Třeba seznam konfidentů gestapa a kolaborantů, spolu s popisem důkazů... informace, které těsně po válce nebo v padesátých letech mohly být velmi "výbušné", ale v současnosti je to už jen historie, která dnes zajímá jenom badatele z ÚSTR. A jak ke staré mapě přišla Lumírova prateta a co s tím vším měla společného? Domyslete si to, jak chcete.
Já vím že ten konec je takový nemastný neslaný, ale mám pocit že námět jsem vyčerpal a on vyčerpal mě 😀
Ale když to postavy Marki, Pluta a Lumíra přežily, tak je můžu použít v nějakém dalším příběhu. Třeba...
