Stále jsem se nemohl dostat k tomu, abych zde něco napsal. Začala nám sezóna a veškerý volný čas věnuji trénování, zápasům a dalším basketbalovým záležitostem. A když už se nějaký čas najde, unavený nejsem schopen nic vymyslet a napsat.
U aktuálního tématu týdne jsme začínal psát alespoň pětkrát. Většinou končím u první věty. Dál to nejde. Nechápu proč. Ve firmě mám jen ženy, trénuji jen ženy a slečny, doma už mám jen ženu. Tak to jen shrnu.
V práci mám jen holky, s kterýma není problém. Mohu jim věřit, spolehnout se na ně. V malé firmě to máme jako malá rodina.
V basketbalu mi ženy dělají poslední dva týdny radost. Minulý víkend vyhrály turnaj v Polsku, tento víkend byly ve všech utkáních úspěšné. Jejich mladší kolegyně mě také potěšily ve svých zápasech.
Včera mě na zápase navštívila děvčata, které jsem dotrénoval před pěti lety. Všechny úspěšně studují vysokou školu. Přišly mě pozdravit. Prý jim to chybí.
Doma vše klape. S ženou jsem letos pětadvacet let. Z toho devatenáct let ženatý. A chci v tom pokračovat.
Už vím, proč nejde o tom tak lehce psát. Ženy v mém nejbližším okolí mi dělají radost, mám je rád, je mi s nimi fajn. A ty ostatní nestojí za to, abych o nich psal.
