Last week was one to escape Prague, gripped by what we Czechs consider a heatwave—though our perception is often somewhat exaggerated. To our defense, even my Prague-based Indian friends from Delhi and Hyderabad admitted they felt hot, blaming the high humidity. Since Czechs naturally love outdoor activities, especially at higher elevations, it was no surprise that my Spanish girlfriend and I decided to seek a haven in the Alps, the nearest real mountain range to Prague. For historical reasons, we call certain hills of less than 500 meters mountains. We spent the first few days in the Gastein area, which I have visited several times for skiing. With multiple hiking routes available, we even found one that offered a refreshing dip in a mountain lake at around 1,900 meters.
Leaving the car in Schloss Böckstein, an old mining village at the foot of Zitterauer Tisch (2,463 m), the highest peak we planned to climb that day, we initially intended to start our hike along a creek with several minor waterfalls. Unfortunately, the path was severely damaged by a recent thunderstorm, forcing us to walk the road instead. Eventually, we had to take a bus through a tunnel restricted to pedestrians and cyclists. This detour saved us a bit of time, covering two or three kilometers by bus, and brought us to the Sportgastein ski resort about 40 minutes ahead of schedule. From there, the hike began as we left the paved roads behind.
I was glad we could walk several hundred meters in a forest that offered shade—I admit my Spanish girlfriend is far more resistant to heat than I am. The woods in the Alps are healthy and full of wildlife, including some impressive ant nests—here’s one.
Once we passed the tree line at around 1,800 meters, we could at least feast on blueberries growing along the path. They were just ripe and quite refreshing. And then… we spotted a dragon guarding the lake. The famed Drache vom Bockhartsee. Do not climb on him!
Unlike most of his kin, this dragon doesn’t speak—or at least didn’t find us worthy of conversation. Perhaps he’s intimidated by the shepherd hero approaching him from the lake. We had hoped to witness an epic battle, but the foes seemed content to wait for the other to make the first move. What brilliant strategies they must have been devising! So, we descended to the Bockhartsee, which is, in fact, a reservoir rather than a natural lake. Nevertheless, it’s well worth taking a dip in its crystal-clear water.
The Bockhartsee is refreshingly chilly, as you’d expect in the mountains. Despite the cold, it felt invigorating, and I’m pretty sure I’ve never swum at such a high altitude before. If you ever find yourself in this part of the Alps, I recommend bringing a towel.
We couldn’t linger too long, as the entire hike was planned to take around 8 hours, and we still had about 700 meters to ascend to the highest peak. So, we pressed on, continuing among the blueberries and breathtaking views.
I mentioned earlier that the forest was brimming with life, and the plains above the tree line were no different. We encountered three snakes—too sneaky to be captured by my phone—along with many lizards, butterflies, and more. And then there was this frog, who was kind enough to pose for a photo. Given that there’s a dragon nearby, it might have been a cursed princess—who knows…
At around 2,200 meters, the path became rocky, eventually turning into a route over boulders. One might expect this to be the domain of wild mountain goats, but the distinct smell of dung suggested that other animals were feasting on the Alpine pastures. Yep, cows.
The most important decision of the day was still ahead of us, though. Should we take the Panorama Trail, which, surprisingly, doesn’t lead across the peaks, or should we tackle the more challenging path that goes directly over them? Naturally, we chose the latter.
It might not be apparent from the pictures, but it was rather windy. Despite that, the path felt like something out of a fairy tale. We chose well indeed.
The village you can see in some pictures is Schloss Böckstein, where our hike began. It’s not far—just about 2.5 kilometers away. However, it’s around 1,300 meters below us, and that’s what the final part of our hike consisted of—a seemingly never-ending descent.
This cross adorns the peak of Tischkogel (2,409 m). Up to that point, the path had been fine. But then the steep descent started. See for yourself in the following shots.
We weren’t the only ones heading down before dark. Cows can block a mountain path and always have priority. This farm is at about 1,550 meters, so we still had quite a bit of altitude to lose.
The last part led us through a forested zone again, and we could spot the damage the recent thunderstorm did. No wonder the other path was not accessible.
And then, after a while, we finally reached the village :)
Does a hike count as a Wednesday Walk? I hope so – this is my entry for #wednesdaywalk by @tattoodjay.
Česky z překladače
(ze kterého prý leze slušný text, tak snad vás bude bavit ho číst)
Minulý týden se nám podařilo uniknout z Prahy, kterou zachvátila vlna veder, jakou my Češi považujeme - i když naše vnímání je často poněkud přehnané. Na naši obranu musím říct, že i moji pražští indičtí přátelé z Dillí a Hajdarábádu přiznali, že jim bylo horko, a obviňovali z toho vysokou vlhkost vzduchu. Protože Češi přirozeně milují venkovní aktivity, zejména ve vyšších polohách, nebylo překvapením, že jsme se s mou španělskou přítelkyní rozhodli vyhledat útočiště v Alpách, nejbližším skutečném pohoří od Prahy. Z historických důvodů nazýváme některé kopce nižší než 500 metrů horami. Prvních několik dní jsme strávili v oblasti Gasteinu, kterou jsem několikrát navštívil kvůli lyžování. K dispozici bylo několik turistických tras, dokonce jsme našli jednu, která nabízela osvěžující koupání v horském jezeře ve výšce kolem 1 900 metrů.
Když jsme opustili auto v Schloss Böckstein, staré hornické vesnici na úpatí Zitterauer Tisch (2 463 m), nejvyššího vrcholu, na který jsme ten den plánovali vystoupit, chtěli jsme původně začít túru podél potoka s několika menšími vodopády. Bohužel cesta byla značně poničena nedávnou bouřkou, a tak jsme byli nuceni jít raději po silnici. Nakonec jsme museli jet autobusem tunelem, do kterého je zakázán vstup chodcům a cyklistům. Tato objížďka nám ušetřila trochu času, protože jsme autobusem ujeli dva nebo tři kilometry, a přivedla nás do lyžařského střediska Sportgastein asi 40 minut před plánovaným termínem. Odtud začala túra, když jsme za sebou nechali zpevněné cesty.
Byl jsem rád, že jsme mohli jít několik set metrů lesem, který nabízel stín - přiznávám, že moje španělská přítelkyně je mnohem odolnější vůči horku než já. Lesy v Alpách jsou zdravé a plné divoké zvěře, včetně působivých mravenčích hnízd - tady je jedno.
Jakmile jsme překročili hranici stromů ve výšce kolem 1 800 metrů, mohli jsme alespoň hodovat na borůvkách rostoucích podél cesty. Byly právě zralé a docela osvěžující. A pak... jsme zahlédli draka, který hlídal jezero. Proslulý Drache vom Bockhartsee.
Na rozdíl od většiny svých příbuzných tento drak nemluví - nebo nás alespoň nepovažoval za hodné konverzace. Možná ho zastrašil pastýřský hrdina, který se k němu blíží od jezera. Doufali jsme, že budeme svědky epické bitvy, ale zdálo se, že nepřátelé spokojeně čekají, až ten druhý udělá první krok. Jaké geniální strategie museli vymýšlet! Sestoupili jsme tedy k Bockhartsee, které je ve skutečnosti spíše nádrží než přírodním jezerem. Přesto stojí za to se v jeho křišťálově čisté vodě vykoupat.
Bockhartsee je osvěžující a chladné, jak se v horách dá očekávat. Navzdory chladu jsem se cítil osvěžující a jsem si jistý, že jsem ještě nikdy neplaval v tak vysoké nadmořské výšce. Pokud se někdy ocitnete v této části Alp, doporučuji vzít si s sebou ručník.
Nemohli jsme se zdržovat příliš dlouho, protože celá túra měla trvat asi 8 hodin a na nejvyšší vrchol nám zbývalo vystoupat ještě asi 700 metrů. A tak jsme pokračovali dál mezi borůvkami a úchvatnými výhledy.Už jsem se zmínil, že lesy překypovaly životem, a na pláních nad hranicí stromů tomu nebylo jinak.Potkali jsme tři hady - příliš záludné na to, aby je zachytil můj telefon - a mnoho ještěrů, motýlů a dalších.A pak tu byla tato žába, která nám ochotně zapózovala na fotku.Vzhledem k tomu, že poblíž je drak, mohla to být zakletá princezna - kdo ví...
Asi ve výšce 2 200 metrů se cesta stala kamenitou a nakonec se změnila v cestu přes balvany.Dalo by se očekávat, že to bude doména divokých horských koz, ale výrazný zápach trusu naznačoval, že na alpských pastvinách hodují jiná zvířata.Ano, krávy.
Nejdůležitější rozhodnutí dne nás však teprve čekalo. Měli bychom se vydat po Panoramatické stezce, která překvapivě nevede přes vrcholy, nebo se vydat náročnější cestou, která vede přímo přes ně? Samozřejmě jsme si vybrali tu druhou možnost.
Z obrázků to možná není patrné, ale bylo dost větrno.Přesto si na cestě připadáme jako v pohádce.Vybrali jsme si opravdu dobře.
Vesnice, kterou můžete vidět na některých fotografiích, je zámek Böckstein, kde naše túra začínala.Není to daleko - jen asi 2,5 kilometru.Je však asi 1300 metrů pod námi, a právě z toho se skládala závěrečná část naší túry - ze zdánlivě nekonečného sestupu.Tento kříž zdobí vrchol Tischkogelu (2 409 m).Až sem byla cesta v pořádku.Pak ale začal strmý sestup. Přesvědčte se sami na následujících snímcích.
Nebyli jsme jediní, kdo se před setměním vydal dolů.Krávy mohou zablokovat horskou stezku a mají vždy přednost.
Tato farma se nachází ve výšce asi 1 550 metrů, takže jsme měli před sebou ještě docela dost výškových ztrát.
Poslední úsek nás opět vedl zalesněným pásmem a mohli jsme si všimnout škod, které napáchala nedávná bouřka. Není divu, že druhá cesta nebyla přístupná.
A pak jsme po chvíli konečně dorazili do vesnice :)
Translated with DeepL.com