Když teď máme prezidentské volby ve Spojených státech, o nichž se obšírněji rozepsal @kreur, můžeme zavzpomínat taky na jedny speciální československé. Volba prezidenta z roku 1989 byla vzhledem ke svému výsledku poslední fází sametové revoluce. Ale nechybělo mnoho a všechno mohlo dopadnout jinak.
O post prezidenta se ucházelo několik kandidátů. Veřejně kandidaturu ohlásil mimo jiné Ladislav Adamec, který by dnes dostal nálepku profesionální politik-kariérista, a Alexander Dubček. První jmenovaný se dral na výsluní, jednal s revolucionáři i Občanským fórem, a přestože byl při proslovu na balkóně Melantrichu davem vypískán, rozhodně nebyl bez šance. V politice uměl chodit, snažil se hrát na city reformním komunistům z osmašedesátého, a hlavně ho lidé znali.
Ikona pražského jara
Největším favoritem voleb byl ale Alexander Dubček. Starší lidé se slzou v oku vzpomínali na pražské jaro a socialismus s lidskou tváří. V té době vycházela necenzurovaná média, která si dovolila veřejně kopat do oficiální politiky a zpochybňovat rozhodnutí ÚV KSČ. Na povrch vyplulo i několik skandálů. Velký ohlas vyvolala třeba aféra „Semínkového generála“ Jana Šejny, nad nímž dlouho držel ochrannou ruku Antonín Novotný, do roku 68 první tajemník ÚV KSČ. Semínkový generál kšeftoval s nedostatkovým osivem, ale protože ani na armádní poměry nepatřil k těm duchem nejobdařenějším, všechno na něj prasklo. Po změně vedení strany Šejma raději emigroval .
Protože je snadné podobné změny personifikovat, nepřekvapí, že pražské jaro zejména po vpádu sovětských vojsk reprezentoval právě Dubček. Ten v čele KSČ vydržel ještě půl roku, než byl uklizen nejprve do Turecka a pak na Slovensko. Byl vyloučen ze strany a až na pár výjimek, třeba protestní dopis z roku 1974, se zcela stáhl z veřejného života. Ne že by snad veřejnost o Dubčekově dopisu či jiných aktivitách mohla cokoli zjistit.
Zhruba půl roku před revolucí se Dubček najednou objevil, dorazil na divoký večírek na oslavu Havlova předčasného propuštění z vězení. Těžko říct, co Dubčeka přimělo po dvaceti letech opustit svou izolaci. Navíc takovým způsobem. Pro disidenty byla ale Dubčekova podpora více než žádoucí, hlavně pro pověst, které se těšil. Charta a další uskupení neměly prakticky žádnou podporu na Slovensku. Právě tu by přízeň neslavnějšího Slováka republiky, kterého dvacet let nikdo neviděl, přinést.
Jakej Havel?
Když o půl roku později došlo na revoluci a volba prezidenta začala být více než aktuální, studenti, kteří tvořili hlavní hybnou sílu státního převratu, udělali obsáhlý průzkum volebních preferencí. O metodologii bychom samozřejmě mohli polemizovat, faktem nicméně je, že Václava Havla jako nejvhodnějšího kandidáta na prezidenta jmenovalo zhruba 1 % respondentů. Dubček v průzkumu zvítězil, ani jeho zisk však nebyl nikterak enormní, na Pražském hradě by si ho přálo 11 % dotázaných. Drtivá většina respondentů, kolem 80 %, na otázku nedovedla odpovědět.
Pozice disidentů, zejména těch, kteří nepatřili mezi zapuzené komunisty pražského jara, nebyla v tomhle ohledu nijak zářná. V tuzemských médiích se o nich nemluvilo, a když už, byli to vlastizrádci, samozvanci, prospěcháři, agenti CIA a podobně. I nejznámějšího disidenta znali více v zahraničí než v Československu. Havlovy hry se už od šedesátých let pravidelně uváděly na světových jevištích, u nás se na ně nedostalo.
S trochou nadsázky by se dalo říct, že o Václavu Havlovi měl širší povědomí jen jakýsi zárodek pražské kavárny. Několik stovek politických aktivistů, lidé od divadla a další umělci a úzká skupinka lidí, kteří udržovali aktivní kontakty s nekomunistickým zahraničím. Na stránkách Rudého práva se Havel mihl jen několikrát a Československá televize se mu také nevěnovala. Přestože se na demonstracích skandovalo „Havel na hrad!“, většina demonstrantů pořádně netušila, koho vyvolávají. A to bylo v Praze. V regionech a na Slovensku byla situace ještě horší.
Dubček s Havlem v listopadu 1989 - By Jaroslav Kučera - Jaroslav Kučera's archive, CC BY-SA 3.0, Link
Disidenti politikaří
Výše uvedeného si byli dobře vědomi komunisté, kteří měli stále drtivou většinu ve Federálním shromáždění, v němž se zatím stihlo vyměnit jen několik poslanců. Komunistům by pochopitelně hrálo do karet, kdyby se převrat zbrzdil a změnil v jakousi československou perestrojku. Třeba s Dubčekem coby prezidentem. Ten měl pro komunisty ještě jednu zásadní výhodu – během sametové revoluce oslavil šestaosmdesáté narozeniny a po duševní stránce už nebyl příliš fit. Komunisté věřili, že s takovým prezidentem by nebylo těžké manipulovat.
Komunisté proto navrhli přímou volbu prezidenta. To byl od nich skvělý tah. Disidenti, kteří se oháněli demokracií, se museli proti takové volbě postavit, což pochopitelně nedávalo smysl. Disentu podal pomocnou ruku Marián Čalfa, v té době předseda vlády. Podle některých lidí si za to řekl o povolení další existence KSČ a o udělání tlusté čáry za tím, co bylo. Čalfa, Havel i další takovou dohodu popírají, a tak si obrázek udělejte sami. Čalfa každopádně zařídil, aby nepřímá volba nového prezidenta proběhla poněkud neplánovaně 29. prosince 1989 na společné schůzi obou komor Federálního shromáždění. Zasedání řídil Alexander Dubček coby předseda FS.
Po přečtení předchozího odstavce asi tušíte, že na politikaření došlo i před volbou samotnou. Václav Havel sice dlouho odmítal, že by se mohl stát prezidentem či jakýmkoli jiným opravdovým politikem, zhruba od poloviny prosince dělal vše pro to, aby se prezidentem stal. Po několika jednáních s Dubčekem se dohodl, že Slovák se o post nebude ucházet teď, ale až v řádných volbách v roce 1990. Havel se tak stane prezidentem teď a Dubček za půl roku. Dubček mu původně nabízel stejnou dohodu v opačném gardu. Dubčekovým souhlasem s touto dohodou se otevřela cesta k Havlovu jednomyslnému zvolení.
Onen půlrok, po který byl Dubček na očích veřejnosti, stačil k tomu, aby o její podporu přišel. Ne snad pro to, že by udělal nějaká radikální či nepopulární rozhodnutí, spíše se ukázalo, že už má nejlepší léta za sebou. Havel svou část dohody nesplnil, v roce 1990 kandidoval znovu. Asi netřeba dodávat, že znovu uspěl. Zda by uspěl Dubček, pokud by dohoda platila a Havel nekandidoval, si netroufám říci. Pravděpodobně by se však objevil jiný protikandidát zastupující bývalé disidenty, proti němuž by to měl Dubček velmi, velmi těžké, protože v té době už jeho hvězda prakticky zhasla.
Alexander Dubček zemřel 7. listopadu 1992 na následky autonehody. Nechybělo však mnoho a mohl být prvním polistopadovým prezidentem.