Je vězení!
Trocha osobního vysvětlení
Já jsem jako dítě nesnášel už školku. Všichni říkali, že se do školy těší a já z toho měl hrůzu. 9 let základky mně stačilo k tomu, abych skončil na antidepresivech a dokonce mě chtěli hospitalizovat po tom, co jsem nějaký paní celkem detailně a barvitě popsal, jak bych si představoval sebevraždu. Asi jsem jí vyděsil...
Je to zvláštní. Nějak si nepamatuju, že by mě někdo šikanoval. Jako jasně děti uměj bejt krutý, já jsem udělal pár volovin a pár blbostí jsem zažil i na vlastní kůži. Ale nic hroznýho. Já si po čase udělal všude kámoše a ke zbytku jsem nebyl nijak konfliktní. I s většinou učitelů jsem celkem vycházel. Ale přesto. Nikdy jsem se necejtil ve škole dobře.
Střední školu jsem započal psycholožkou, na rok jsem musel přerušit a zbytek střední úspěšně prochlastal. Volnější režim mě seděl víc. Dokonce jsem po střední koketoval s nějakou vejškou, tušim že i jazykovkou, ale jakmile jsem nad sebou neměl dozor a bič (rodiče to pomalu vzdávali), vykašlal jsem se na to.
Po škole jsem navíc zjistil, že se nejen dokážu učit sám, ale ještě ke všemu můžu mít vlastní tempo a hlavně mě to baví, protože mě nikdo nikam netlačí a nezkouší mě z toho.
A teď je čas ten ostrej start trochu obrousit
Na školní léta si nestěžuju (je to přeci jen dlouho). Nepřipadám si ani jako rarita (vim, že spousta dětí to vnímá podobně). A školu bych ani nerušil. Nicméně se možná díky svojí zkušenosti dokážu vcítit do kůže někoho, kdo tam prožívá traumata a je to pro mě možná o něco víc osobní, poněvadž fakt vim, jak krutý to může bejt i bez šikany a jak se všechno může rychle a nepěkně zamotat.
Možná proto tíhnu k tomu, že bych školství rád decentralizoval. Zkrátka čím víc vznikne ideí na to, jak vést školu, jak vzdělávat, učit, vést, tím podle mě líp. Mně by asi pravděpodobně nejvíc vyhovoval unschooling, protože jsem schopen věcí celkem detailně zkoumat, pokud mě něco zajímá a vim, že dřív nebo později mě to dovede i ke zkoumání dalších věcí, o kterých jsem ani netušil, že je budu potřebovat, nebo že je využiju, natož že se budu učit, je fakt používat v reálným životě. Nicméně v tý době (devadesátky) a vzhledem k pracujícím rodičům to u mě nepřicházelo v úvahu. Dokonce pochybuju, že tady o unschoolingu slyšelo víc než 1% lidí.
Na druhou stranu si uvědomuju, že pro spoustu dětí (a rodičů) může bejt ten každodenní drill přínosem. A že asi dokonce bude existovat i nějaký procento, který se na to budou těšit a vlastně to mít rádi. Já si třeba ve třídě pamatuju řadu z nás, který s tim všim vypadaly naprosto smířeně a v pohodě. Jako jasně mohla to bejt přetvářka, mohl to bejt dobře vypěstovanej reflex, ale zkrátka tam se mnou byly děcka, kterým to viditelně celý nečinilo žádný potíže. Třeba se doma vybrečely do polštáře a nebo fakt prostě byly šťastný. To já nevim. Ale to, že jsem něco nezažil neznamená, že někdo jinej to tak nemá...
Teď jsem zaslechl, že některým žákům a studentům se po tolika měsících vracet nechce. Já jim rozumim. Myslim, že tenhle zkostnatělej státní aparát by jim měl minimálně nabídnout šanci něco změnit. A nejen jim, ale i učitelům, který se v tom prostředí pohybujou roky a někteří i dekády. No a samozřejmě taky rodičům.
Tušim, že v některých zemíchnemají povinnou školní docházku, ale povinný vzdělávání. To by možná byl fajn start ke změně. Protože covid krize spoustu věcí roztrhala na kusy a ne všechno už půjde slepit zpátky.