Dnes asi velmi nesouvisle a bez obrázku...
Strávil jsem plodnou hoďku a čtvrt koukáním na Memory games, což je dokument o lidech schopných zapamatovat si neuvěřitelnou řadu čísel, jmen, nebo jiných věcí. Ale o tom třeba jindy.
Asi v půlce filmu mě zaujala jedna z účastnic, která mluvila o tom, že organizátoři jedný ze soutěží chtěli společně s turnajem pořádat "Miss pamět". Chápete, ten nápad spočíval v tom, že se udělá soutěž v pamatování pro něžné pohlaví a společně s tím se bude vyhlašovat nejhezčí účastnice (hádám, že ten nápad vzešel z mužské hlavy). Což dámu docela viditelně rozčílilo, pro což mám jistý pochopení. Na druhou stranu jsem si uvědomil, jak velký mám štěstí, že jsem hledáním hranic mezi vlastním pobouřením (třeba z toho, co chce někdo pořádat, nebo jak vychovává vlastní dítě) a zasahováním do toho, strávil poměrně značnou část své dospělosti a našel jsem si jistou hranici, která mi pomohla se velmi zklidnit. Teda, ne že by mě jistý věci (!alert! následuje sprosté slovo) nenasrali... Ale zkrátka nějak chápu, že každýmu to na tom krku narostlo (a pospojovalo) fakt jinak. A ačkoliv to není žádnej velkej objev, on je fakt velkej rozdíl mezi tím, když člověk něco ví (ve smyslu informace/znalosti) a když to skutečně chápe.
Co mi pomohlo tenhle fakt vstřebat, je různý studium věcí - advaita (nedualita) , pohyb (cvičení, chcete-li), anarchie a možná i něco, co si teď neuvědomuju (například Talebova "trilogie").
Ono nejde ani tak o to, že by člověk začal bejt pasivním pozorovatelem toho, co se děje (ve smyslu mouchy snězte si mě), ale je to nějakej jemnej rozdíl mezi tím, co si myslím, že by se nějak mělo odehrávat a tím, co si ostatní myslí, že by se mělo odehrávat.
Já například občas házim do éteru nějaký tipy ke cvičení a za každou reakci a připomínku jsem rád (ano i za ty @krakonos ovi). Jsem velmi vděčnej za každýho kdo tu cestu jde společně se mnou, ale nechci/nemůžu/nebudu nikoho nutit k tomu, aby to dělal taky, protože by můj světonázor měl bejt něčím víc. Není. Což je zpravidla ze začátku velmi těžký akceptovat a sežvejkat. Člověk je totiž tvor sdílející a má potřebu na startu výzkumu něčeho novýho tendenci možná trochu tlačit na pilu (možná to mizí s věkem a úbytkem testosteronu, nevim. Starší třeba potvrdí/vyvrátí).
Já jsem například byl velmi zapáleným aktivistou - veganem. A vůbec jsem nechápal, jak je možný, že nikdo nevidí, jak ty zvířata trpí. Až později jsem pochopil, že to byla především moje volba, vidět věci touhle optikou a že ta optika vlastně může bejt dost různá. Neb někdo to například vidí tak, že člověk je holt na potravním řetězci výš, než kráva, stejně jako je lev výš, než zebra. Další má zase za to, že kráva nám prokazuje službu, nebo co já vim. To je teď fuk. Vegani maj pravdu v tom, že svou poptávkou po mase zabíjim tvora a je na mě, abych si takovou volbu obhájil. Nevidim ale důvod, proč bych si jí měl obhajovat před někým jiným, než sám před sebou. Nakonec já se s tím musím naučit žít, nebo zaujmout postoj, kterej bude v souladu se mnou samým.
Stejným způsobem jsem pochopil anarchii. Je to můj nějakej osobní stav, příběh, výzkum. Netýká se a neměl by se týkat (v tom jak to chápu já) někoho, kdo o to nestojí. Zase to neznamená, že bych tím tady nehodlal otravovat vzduch (jak jsem psal na začátku, není to pasivita), ale nakonec to naštěstí nikdo nemusí číst (ačkoliv si povšimněte, že jsem to umně schoval doprostřed textu) a pokud se to někoho dotkne, není to můj problém. Já totiž u nikoho s pistolí v ruce nestojim a celospolečenskou revoluci pořádat nehodlám (jestli je něco anarchistickej oxymoron, tak podle mě tohle). Já si rád o celospolečenským uspořádání popovídám, ale nemám žádnou představu o tom, jak by se dala společnost uspořádat pro všechny a i kdybych jí měl (jako že jsem jí nepochybně párkrát měl), rozhodně bych jí ze svýho nynějšího pohledu na život a svět, nedokázal nikterak protlačovat. Zkrátka ze mě nějak vymizelo to sociální inženýrství, což neznamená, že nemám názory. Jen si myslim, že nejsou nijak lepší, než názory někoho jinýho. Jsou to prostě jenom názory. Nic víc a nic míň. Asi taky proto nemám potřebu někomu "brát stát". Což je myslim i důvod, proč lidi nemaj v lásce anarchokapitalismus, protože přesně nějak takhle si ho podle mě představujou. Jako další "přeuspořádání" společnosti (utopii stojící na druhý straně mince vrcholnýho socialismu). Proto možná i ty otázky typu: "A jak by v anarchii fungovalo (dosaďte si)?" Jestli to tak je, nebo není teď nechme stranou...
Nakonec si myslim, že o tom je celá Advaita (a jenom si to myslim, tak mě neberte za slovo). Že člověk je život sám. A ten druhej člověk je taky život sám. Takže se vlastně život/bůh (nebo co je Vám blízký) potkává sám se sebou. Jestli se to tak dá vůbec napsat (no dá, když jsem to napsal, že jo)...
A co jsem tím chtěl vlastně celým říct? Jo ta hranice ! (Vzpomínáte? Druhej odstavec.) Tak ta vlastně velmi jednoduše spočívá ve známým:
Žij a nech žít
Je to vlastně až takhle prostý. A vůbec nechápu, proč jsem kvůli tomu napsal skoro 1000 slov. A celý to vlastně spustila jedna nevinná poznámka v dokumentu na Netflixu...
Mno, i to je život. :)