Čeho jsem se při nedělním ránu nejvíc obával bylo, že díky patní ostruze na levačce, která mě zastavila minulý pondělí, nebudu schopnej absolvovat celej maraton v botech. Protože ač jsem to zranění podchytil v počátku a přestal okamžitě blbnout (plus jsem zahájil rehabilitační protokol), člověk nikdy úplně neví, co to udělá na 42 kilometrech. Při rozcvičce jsem sice místo cejtil, ale nebylo to vůbec tak špatný, jak jsem se bál. Takže na start jsem šel pln optimismu.
Mojí strategií vzhledem ke zranění bylo, tak trochu "přepálit" úvodní půlku, zjistit možnosti a případně se nějak dobelhat do cíle do čtyř hodin. Nebylo to uznávám příliš rozumný, ale já jsem fakt nevěděl, jestli se někde nebudu muset zout a doběhnout to naboso... Takže první ze dvou půlmaratonů jsem dokončil v čase zhruba 1:47, což je asi jen 3-4 minuty za mým nejlepším časem (nutno podotknout, že rekord 1:43 a nějaký drobný byl zaběhnut 2 nebo 3 roky zpátky, takže dneska by to nejspíš bylo přeci jen o nějakou tu minutku lepší). Problém maratonu ale spočívá v tom, že když zaběhnete 21 kilometrů, musíte je zaběhnout ještě jednou (no sh*it, Sherlock!). Takže jsem v tu chvíli trochu ubral z tempa, protože jsem věděl, že když se něco nepodělá, měl bych můj cílovej čas začínat vysněným číslem 3 a to byl od začátku hlavní cíl.
Tady to ještě bylo veselý
Ještě po 30 kilometrech, kdy jsem volal @tttweety, v kolik mě mají očekávat, jsem poměrně v pohodě běžel na 3:45 a všechno vypadalo růžově, byť samozřejmě nohy bolely. Poctivě jsem pil (ionťák i vodu), jednou za cca 45-60 minut jsem do sebe hodil gel a až na tu ubíjející monotónnost hradeckých lesů, kde už ve třetím kole nikdo nebyl, protože na úrovni ve který běhám, už to prostě reálně nikoho jinýho nezajímá, to celkem šlo. Člověk holt musí bejt trochu patologickej masochista, aby si dobrovolně ruinoval vlastní zdraví něčím, co nikoho jinýho krom dalších podobně smýšlejících jedinců, neinteresuje...
Ještě po zhruba 35 kilometrech jsem si říkal, že když doběhnu do cílový rovinky rozumně, hodim si nějaký selfíčko a v klídku si to s úsměvem doběhnu do cíle, jenže to jsem netušil, že mě čeká nepěkná věc. Nevim jestli to bylo podceněním sodíku/hořčíku, rychlý první půlky, nebo souborem několika faktorů, ale při snaze si vyklepat bolavou patní ostruhu jsem pokrčil nohu v koleni víc, než by bývalo bylo zdrávo, načež jsem v důsledku toho dostal velmi nepříjemnou křeč do hamstringu. Nevim jestli někoho z Vás někdy chytila křeč po 3 hodinách sportovního výkonu, ale fakt jsem si chvíli myslel, že jsem tam skončil. Takže jsem se několik minut zdržel veškerý snahy o pohyb vpřed, místo protáhnul, rozmasíroval a jal se na poslední bitvu, o který jsem si tak nějak myslel, že jí nemůžu vyhrát.
Ve chvíli, kdy jsem zjistil, že pohybovat se vpřed jde, jsem upravil svůj běžecký styl tzv. "na důchodce". Minimální krčení dolních končetin si ale začalo po pár kilometrech vybírat svou daň, takže jsem se až do konce závodu modlil, aby mě ještě nechytila křeč do lýtek, nebo přední strany stehen, protože to by byl defekt, kterej bych už fakt nebyl schopnej nějak řešit... Byl to zkrátka pocit, asi jako když se vracíte autem ze zahraniční dovolený a pár kiláků před barákem Vám začnu blikat kontrolky. Střídavou chůzí a "během" jsem se teda belhal do cíle, připadaje si jako voják vracející se z mise, kterou neměl přežít, ale nějakým zázrakem se mu to podařilo...
Ono to asi navenek tak hrozně ani nevypadalo, ale v hlavě jsem byl v posledním tažení. Taková zpola chcíplá herka, co se vláčí vstříc zaslouženýmu odpočinku.
V takovým okamžiku není nic horšího, než vidět pořadatele (kterej chtěl bejt viditelně dávno doma a není se mu co divit, když musí poslední 2-3 hodiny sledovat tohle), kterej na Vás řve "Makej" a "Máš to za rohem", když jasně víte, že 1 000 metrů je strašně moc minut a kroků! Takže při třetím "Pojď to dáš", se ve mně mísila změť neopodstatněnýho vzteku a plačtivý ubohosti nad vlastní existencí.
Každopádně jsem se nakonec do toho cíle fakt dostal.
Na selfie mi teda nezbyly síly a ani nálada, ale čas nakonec nebyl tak hroznej, jak jsem si posledních 6 kilometrů myslel, že bude. Na čipu (od startu do cíle) to dělá (ne)rovných 3:49:59. Což bych si měl mimochodem asi nějak patentovat, protože to je minimálně třetí závod, kterej jsem dokončil doslova za vteřinu 12. Například první půlmaraton v Pardubicích, kterej jsem chtěl doběhnout pod 2 hodiny, jsem dal na čipu za 1:59:58, pokud se nepletu.
Po doběhu jsem si říkal, že tohle bylo možná poprvé a naposled, co jsem běžel tuhle kravinu, ale pak jsem se nějak domineralizoval, protáhnul se a hele ono to asi ještě půjde. Dál a líp. Ale bude to chtít čas. Tohle bylo přeci jen too much, too soon.
PS: Tradičně děkuju @tttweety a všem ostatním za support!
PSS: Přidávat fotky se pokusim průběžně