Může se přenést fotografův pocit na fotografii? Procházím se po zděděných nemovitostech a mám pocit absolutního zmaru. Fotka mi přijde depresivní. Nebo je úplně neutrální a jen já ji jako takovou vnímám?
Tlející, neshrabané loňské listí. Rozpadající se kamenné roubení. Opuštěná psí bouda. Studna, ze které se od srpna už nečerpá voda, nefungující ruční Sigma pumpa ...
Ale z jiného soudku. "Otec byl toho večera velmi neklidný." Bylo to to první, co Vás napadlo, když jste uviděli název mého článku? Ano? Tak jste taky Boomer, nebo patříte do Generace X, jako já! Já jsem ročník 1967. Jsem tak nějak mezi ...
Nenapadla Vás tahle hláška? Tak nejste Boomer ... Tak pro pořádek. 30 případů majora Zemana, epizoda 26. odehrávající se dějově v roce 1969, uvedená na televizní obrazovky počátkem roku 1980. Profesionálně zpracovaná detektivka s nechutně ideologickým poselstvím.
Jiří Sequens řemeslo uměl. A všichni kolem toho filmu taky. A co měli tenkrát dělat? A na co jsme se měli tenkrát dívat? Bylo mi třináct ... Ano, bylo tu několik desítek disidentů. Někteří měli máslo na hlavě z 50. let ... Ale o tom psát nechci. To je jen taková moje obvyklá asociační odbočka. Kterou v textu ponechávám. Dejme tomu, že jsou ty odbočky mým tvůrčím záměrem ...
Stará fotka ze stejného místa. Moje nebožka babi Agnes. Tehdy jí mohlo být ... Asi o deset míň než teď mně. Počítám, že fotka byla pořízena v první polovině 70.let.
Na fotografii není vidět psí bouda, ale její majitel, Míša. Můj nejmilejší pes. Nalezenec. Byl u nás asi 15 let. Uhynul někdy 1980. Ze všech našich psů si ho pamatuju nejvíc. Vyrůstal se mnou. Byl neskutečné dobračisko. I o koťata se staral ...
Ta fotka je fakt rozmazaná. Nevím, kdo ji pořizoval. Možností je hodně. Jsou to husy, nebo kachny? Chovali jsme obojí. Spíš husy ... Taky jsme mívali krávu, ovce, prasata, slepice, králíky, holuby, včely ... Já už nevím, co ještě. Jo, krůty třeba. Prarodiče rádi experimentovali.
Vzpomínám si, jak po mně šel poprvé houser. To mi taky mohly být tak tři ... Nikde nikdo dospělý. Napřed honil on mě kolem té studny. Pak jsem popadl motyčku a honil já jeho. Zahnal jsem ho do chlívce a na celý den ho tam zavřel. Babi se to nelíbilo. Přišel o den pastvy.
Nejvíc jsem se bál kohoutů ... Ten když se povedl! Jednou vletěl babičce na hlavu a hned krev stříkala.
Když se Vám tohle stalo, to jste pak museli kohouta chytit, ať Vás sekal a kloval jakkoliv, a roztočit nad hlavou. Po deseti zatočeních byl úplně dezorientovaný a když jste ho položili na zem, nedokázal se ani postavit. Když byl hodně zlý, tak to se s ním šlo rovnou ke špalku a brali sekeru ...
Ale nejvíc mě dostal jeden malý skopeček. To jsem kydal hnůj v jednom z ovčích stání. Dával jsem si pozor na jistě padesátikilového berana, byl jsem k němu pořád čelem. Beran mě ignoroval.
A zezadu mě nabral s výskokem do ledviny docela malý skopeček, sotva třicet kilo. No, dostal mě na zem. A šel do mě i na zemi. Ale přeci jen, byl jsem větší kus než on, to už mi jistě bylo patnáct ... Nějak jsem se dostal na nohy. Nemám rohy, ale měl jsem vidle. Zřezal jsem ho násadou.
Jo vzpomínky ...
Všimli jste si odtoku? Poznáváte? Jasně! Děda byl přeci mlynář ... Je to mlýnksý kámen. Nepoužitý. Ale přeci okřesaný. Vokříst mi po dědovi zbyl ... Ale už je rezatý, nepoužitelný. A já s ním stejně neumím ...
Neumím se tam o to postarat. Po 322 letech opouštím rodový majetek. Svoboda je poznaná nutnost. Napsal Karel Marx. To Neboomeři a Negenerace X taky nemůžou vědět. Rozhodl jsem se svobodně. A cítím se velmi depresivně.
