Našli jste někdy nějakou věc, která Vás natolik ovlivnila, že jí máte schovanou dodnes? U mě se tak stalo zhruba před dvaceti lety. Kdysi se moje teta přestěhovala k příteli na vesnici. No spíš než vesnice to bylo pár chalup. Jedna zastávka autobusu, který jezdil jednou denně kromě víkendu a místní malinkatý obchůdek, který byl otevřený asi dvakrát v týdnu.
A jednou jako dítě školou povinné sem tam trávila týden letních prázdnin. Pamatuji se, že tam nebyli děti v mém věku se kterými sem se mohla kamarádit a tak sem se strašně nudila. Jednoho dne mě napadlo prozkoumat půdu. Půda byla veliká a já se zprvu zarazila, ale touha , že najdu třeba nějaký poklad byla silnější a já vyrazila vstříc dobrodružství. Venku bouřilo, což mě nevadilo, když sem byla pod střechou. Nejprve sem nacházela samá prkna, o kterých sem si myslela, že slouží jen k tomu, abych si od nich zatřela třísku. Po přelezení všech dřevěných nástrah se přede mnou rozprostíral jakýsi bazar. Plno rozmanitých a určitě ještě někdy potřebných věcí. :) Sami to určitě ze svých půd či sklepů znáte.
Každopádně když už sem to po prozkoumání většiny věcí chtěla vzdát našla sem v rohu zaprášenou bednu. Dychtivě sem ji otevřela a tam leželi různé knihy a papíry. Prohrabala sem ji a na dně se skrýval můj poklad, který mám schovaný dodnes. Ptáte se, co to bylo? Komiks od Jaroslava Foglara Rychlé šípy. :) Sice to už bylo salátové vydání a pár stránek jak sem se při čtení dozvěděla chybí, ale i tak sem si jí zamilovala a bránila tetě, aby jí tehdy vyhodila. Pamatuji se jak sem jí přečetla jedním dechem a dokonce pobytu u tety jsem si vymýšlela a psala na papíry různé dobrodružné výpravy, které by mohli rychlé šípy ještě zažít. :)
Papíry už dávno odnes čas, ale knihu mám stále. Už i rodiče mi několikrát řekli ať jí vyhodím, že je strašně poničená, ale já nechci. Vím, mohla bych si koupit novou, ale to by nebylo ono. Připomíná mi tu dětskou fantazii a představivost, tu dobu kdy chce každý člověk zažívat něco nevšedního.
https://pixabay.com/photo-1148994/