Za oknem je zima a já tu sedím hezky u kamen. Oheň plápolá a náš Dudla chrní ve svojí bedýnce. A právě o Dudlovi Vám dnes budu povídat. A kdo je Dudla, Dudlík, Šedouš, Šedík? Náš milovanej kocourek. Ještě tedy máme jednu kočičku, ale o té zas někdy příště. Tak tedy jak se u nás objevil a jeho pobyt u nás.
Jednoho chladného dubnového dne takhle odpoledne kdy pršelo v roce 2018 se koukám z okna na zahrádku a říkám si jak je hezky doma v teple. Tu vidím naší Mínu ( která už odešla bohužel do zvířecího nebe) jak něco divnýho táhne v tlamičce. Nejprve sem myslela, že ulovila velkou krysu. Ale to sem za chvilku zavrhla neboť sem neviděla dlouhý ocásek. Jenže v dešti a silném větru proč to něco táhne kolem plotu a vůbec kam to táhne? Ptala sem se sama sebe dál a dál. A pak mě osvítilo. Přeci k oknu do ložnice kam vždy vyskočila a bylo jí otevřeno když se chtěla vyhnout slípkám, které běhali po dvorku z druhé strany. Šla jsem tedy do ložnice a otevřela okno a hele Mína s tím šedým stvořením sedí pod oknem a mňouká. V tu ránu sem poznala, že mi přinesla svoje miminko. Mína jako by mi rozuměla když jí říkám: Musíš s ním vyskočit. Já tam pro něj nedosáhnu. A hele v jednom momentu byla naše Mína i s prckem v ložnici. Chvilinku ho pustila, aby si oddechla po výkonu a už hledala kam ho nenápadně umístit. A za moment šup s ním pod postel. Kotě bylo chvíli v klidu, ale za chvíli začalo řvát tak jeho máma pořád odbíhala od něho k jídlu. Pak chtěla ven. Koukala na nás jako na svatý obrázek a tak jsme jí s ujištěním, že ho pohlídáme pustili ven. Teď přišel ten moment si ho lépe prohlédnout. Byl ještě skoro slepý ale vypadal dobře živený. A ještě něco byl celý šedivý.
Taky padla otázka. Co s ním? Bylo to poprvé kdy nám takhle kočka přinesla kotě. Asi o něj bála. Během chvilky už přešlapovala za oknem a chtěla ho zkontrolovat a taky zase nakrmit. Tak od té doby dostal u nás bedýnku se starou mikinou a tam se chumlal nějaký čas. Jenže co s ním když jsem já a můj přítel v práci? On tedy jezdí na oběd a na večeři, ale i tak. U nás se domu chodí kočky jen najíst a popřípadě zahřát když je třeba. Jinak jsou naučený lítat venku.
Takže u nás nastala taková rutina Když byl jeden z nás doma kočka byla s prckem doma jen si občas odběhla. A když jsme byli oba v práci muselo kotě vydržet než přišel přítel z práce na oběd a Mína už ho čekala u dveří. Kotě nakrmila pak i sebe a zase šla ven. A pak jsem přišla domů já a zas se to opakovalo. Musím říct že Mína byla naprosto vzorná maminka a o svého malého nezbedu pečovala s kočičí láskou.
Jenže prckovi po čase začala být krabice malá a chtěl objevovat svět na stále nejistých nožkách. Tak se stalo, že po čase už bedna byla zbytečná a on šmejdil všude po bytě. Nejlépe pod našima nohama. Nějaký čas mu to stačilo než nabyl sebedůvěru a zjistil, že ho láká tam za těmi dveřmi a oknem když už uměl vyskočit i na parapet.
Co tam je? Máma tam vždycky odchází a on se zprvu bál, ale strašně ho to tam táhlo. Víc a víc. Jenže on ještě venku nebyl. Báli jsme se o něj. Teda asi víc já.:) Bylo to moje miminko. Ale tak bylo už léto a my byli doma ( dovolená) tak jsme nechávali otevřené dveře a on pomaloučku i s Mínou jednoho slunečného dne vyšel ven. Opět se se vším seznamoval a byl rád když se mohl vrátit večer do bezpečí jeho úkrytu. Tedy naší ložnice.
Za chvilku se otrkal a řádil jak černá ruka. Tu na mě mňoukal ze stromu a netušil jak slézt až sem mu musela pomoct. Nebo mi ho přinesla sousedka s tím, že jí viděl za plotem a chtěl za ní vylézt jenže se tam nějak sekl a už to nešlo tam ani zpátky. Prostě malý - velký raubíř.
Pak nastalo období kdy chtěl ven i v noci. Trhalo mi to srdce když sem viděla jak spí u dveří na botách a poslouchá zvuky z venku. Jenže já se o něj tak bála co když se mu něco stane...
Jednoho večera a hlavně v noci kocour začal neskutečně řádit. Lítal, skákal ze stolu na stůl a pořád se dožadoval pozornosti. Nedokázal pochopit proč chceme spát když on si chce hrát.. A jelikož už jsme zase vstávali brzy do práce přítel se naštval a zkrátka ho pustil ven. Samozřejmě já sem nemohla pak pořádně usnout jak sem se o něj strachovala. Naprosto zbytečně. Ráno když se rozsvítilo v domě a vstávalo se do práce on už stál u dveří a dožadoval se dovnitř. V klidu se najedl a pak stočil se a usnul.
Takže začal další posun v jeho životě. Když jsme byli v práci on byl doma a když někdo z nás přijel on běhal venku. Ráno přišel normálně domu najedl se a usnul. A když jsme byli doma běhal si jak a kdy chtěl.
Jak rostl tak Mína už ho tolik nevyhledávala a on objevoval svět. A my mu chtěli dopřát to co ostatním kočičím tvorům v naší rodině. Volnost ale i jakási pravidla. Takže když nikdo nebyl doma tak ráno když přišel se najedl a než jsme odešli nejprve jsme ho vyndavali na půdu s nějakou laskominou. Než to oběh já byla pryč. Přítele, který jezdil autem tak toho Šedouš nepronásledoval. To já chodím ráno pěšky na zastávku. Ze začátku, když sem ho jen narychlo vyndala z baráku ven a šla na zastávku on celou cestu i přes docela rušnou silnici za mnou mňoukal a chtěl si hrát. Ten den jsem byla v práci jako na jehlách, jestli se ten mrňous vrátil zpátky domu když jsem autobusem odjela. Naštěstí ano. Takže nejdřív na půdu a rychle pryč. Teď stačí za okno a odejít.
Dnes už je to velký kluk. Už ví co se sluší a patří. Ale úplně ze všeho má rád když se stočí v bedýnce a nahřívá se u kamen s plným bříškem a nějaká volná ruka moje nebo mého přítele, ho hladí.
