Dneska je opět zvláštní den. Jako by některé dny nebyly zvláštní. Že já se nad tím pozastavuju vůbec.
Od rána mám připravenou před sebou desku a vypalovačku. Zatím jsem vypálila jen malou část a přestože to je činnost vysloveně uklidňující a umožnující se oprostit a utéct, nemůžu se do toho nějak vpravit.
Příjde mi, že dnes jsou lidi agresivnější než jindy. Když je nepříjemný jeden, ještě to tak nějak jde, ale pokud se to nakumuluje a jeden se nechá od druhého nakazit je to docela úlet.
Kroutím hlavou a říkám si, že by bylo fajn, být natolik v pohodě a nenechat se tím nějak ovlivnit.
Přemýšlím kde se to bere a jestli jsou opravdu všichni tak nešťastní a naštvaní s toho co je kolem. Každý ma kolem něco jiného, jak jinak, každý má jiný názor. Jenže proč má většina problém překousnout jinakost?
Nemluvím o sobě , já jsem všem ukradená a je mi to víceméně jedno. Mluvím o jedincích, kteří se můžou jevit podivínsky, mluvím o jedincích, kteří oproti jiným nepůsobí jak slizký had, kterému jde jen o to, aby si ho někdo všiml a uznával, aby ho někdo plácal po zádech a vykládal jaký že to je kabrňák. Jako proč? Proč vždy skoro všichni selžou a proč si tak hájí to svoje? To nevidí?
Proč bychom se nemohli sešikovat a jako jeden muž naběhnout na nebožáka a jen tak přihlížet veřejnému lynčování.
Je lepší být potichu nebo strhnout pozornost na sebe a udělat divadlo s jasným závěrem, další kretén na scéně? Co je lepší? V tichosti přihlížet? Říkat si ještě že se nejedná o mě? Potutelně se smát v teple domova jak jsem s toho krásně vybruslil a mít pocit jakési sprosté osobní nadřazenosti? Protože já přece nemluvím sprostě, já jsem na úrovni. Neselžu nikdy ,nikdy jim neukážu, že jsem slabý...Skutečně?
Proč když je vytrhnut jeden nebožák ze dna se začně chovat jako největší sliz a proč to odmítá většina vidět?
Už mě štve jak neustále omílám to samé a jak používám slovo většina, menšina..mohla bych možná místo většiny použít slovo primáti, ale já jsem milovníkem primátů a proto do toho nepůjdu, musela bych se celý den a celou noc omlouvat za mou mentální malomocnost.
Je třeba si připustit a přiznat, že člověk je červ, patolízal a řitní alpynista. Je to červ který baží po uznání a po tom aby se mohl vetřít do skupiny těch úspěšných..není to jako na základní či střední škole? Já ani nevěděla, že spolužáci chodí na diskošky a ocumlávat se do kina, ale za to vím, že jsem se těšila až se zavřu v pokoji a udělám si pod stolem bunkr. Měla jsem průhledný deštník. Vždycky jsem si říkala, že když je člověk pod ním tak se stane neviditelným. Kdo by si nedělal bunkry? Četla jsem si nějakou knížku, název už nevím a vesměs jsem pod stolem i usla, takže mě museli rodiče budit a prosit ať si jdu lehnout do postele. Byla jsme často nemocná, protože se mi nechtělo do školy a neviděla jsem lepší způsob jak to udělat než onemocnět. Nehtělo se mi mezi ty lidi. Byli mi odporní a teď jsem si na to vzpoměla, dnes po dlouhé době jsem si vzpoměla na svůj bunkr a to jak jsem vnímala lidi ve škole, stejně jako dnes ...agresivní prasata bez respektu k druhému . Všechno vím, všechno znám ... Proč se snaží kdejaký "primát" o to, aby ten kdo vystoupil z řady pěkně zapadnul tam kde patří? Připomíná mu snad tím něco? Připomíná mu vůbec něco? Uvědomuje si?
Byl svět vždycky tak cynicky? Pardon, byli lidi vždycky tak cyničtí?
A byla já vždycky taková kráva?
Asi tu bude více chyb než obvykle, ale jsem rozhozená a píšu to z momentálního popudu a zhnusení.
Nevím jestli je nutné se omlouvat, ale některým se omlouvám. Nezaslouží si to.
a ano tagy jsou cosi co má pomáhat, ale mě stačí, že tam je tag cesky a co je za tím se už nepočítá