Musím říct, že po dvou letech epidemie, kdy jsem nebyl u moře a vlastně prakticky vůbec v zahraničí, a i domácí dovolené se počítají spíš na dny než na týdny, těším se letos na jaro jako snad ještě nikdy. Na zahradě vyhlížím jehnědy a sněženky, otevírám okno, jestli už není ve vzduchu to „cosi“, co tam v předjaří bývá. Prohlížím si bazénové e-shopy, přestože bazén budu napouštět až za několik měsíců. A v oblíbené restauraci jsem si v jeden relativně teplejší den dal pivo venku, i když jsem u toho málem zmrzl. Sněženky prostě mají odvahu vykvést i v tomto počasí.
Zkrátka i když jsem se dlouho považoval spíše za kavárenského povaleče, tak mi Covid ukázal, že mnohem víc patřím ven, do lesa, k vodě, do hor, k moři… Povalování u televizních seriálů jsem brával za skvělý relax, ale teď už ho skoro nesnáším. Jedna věc je nejít nebo nejet ven, když kdykoliv můžete. Ale nejít ven, protože to nejde, to je věc druhá. Například proto, že máte kvůli epidemii méně zakázek nebo je zrovna lockdown nebo jste prostě jenom z toho všeho unaveni.
Tak doufejme, že se to brzy zlepší a i členové tohoto našeho náš úlu (Hive) se brzy rozletí na rozkvetlé louky, a to míním jak doslova, tak obrazně.
