Nejvíc rád vzpomínám na druhý pobyt v Centru Duševní Rehabilitace oddělení 2D v Berouně, ale i proto, že mají stejnou zkratku jako digitální nosič (CD-Rom (nikoli cikán)), i proto, že jsem se potkal s mágem přes synťáky Martinem Kuškou (
Jakubem Víchem, kterého jsem si pamatoval z jednoho šachového turnaje a který je machr přes vlaky a s jakousi, nebo jakýmsi Míšou (neptal jsem se na mezinohu), který/á byl/a podobný/á Sáře.
Nejhorší z těch asi deseti, kde jsem byl, bylo naproti tomu jedno oddělení se schizofreniky, které jednou za den vyhnali na kolečko, po kterém se muselo třikrát projít dokola a jediné potěšení byl pohled na nenalíčené Rusky, které nám dělali uklízečky.
Na tom špatném oddělení byl jeden vysmátý sympaťák, kterého tam přivezli, protože se smál na náhodné zastávce u Prahy a byl evidentně cizinec. Blonďák sympoš. Z nějakého důvodu skončil se mnou na oddělení a ač neuměl česky, shodli jsme se, že tohle oddělení je nejvtipnější obraz třetí světové války, který si lze představit.
(Byl spíš turista experimentátor, který chtěl poznat tu skutečnou českou kulturu, než blázen, kterého by zde měli držet pro duševní nerovnováhu.)
K mé diagnóze: Jestli jsem to dobře pochopil, tak prý prožívám stejná deliria, jako člověk trpící schizofrenií, když vygradují do psychózy dostávám se do jakési nebezpečné zamilovanosti, šance, že někomu ale opravdu ublížím (asi tak, jako jsem se bál, když jsem na střeše garáže bafnul na staříka) je téměř nulová. Sice je psychóza cítit stejně, jako zamilovanost, ale myšlenky jsou střelené a ve schizofrenii hrozí, že v rámci nich uděláte chybný krok, který udělá v uvažování jakýsi zkrat, z kterého se blbne.
Václav Jílek (psycholog v CDZ, co mi dělal diagnostiku), mi říkal, že já z nějakého důvodu jsem chráněn takové dezorganizaci myšlení, jakou mají schizofrenici, protože špatný krok i v těžko rozehrané šachové partii, prostě nedělám.
To ale neznamená, že nemám bludy! Terky Horákové jsem se například na minulé zkoušce na HAMU ptal, jestli nemám náhodou BlueTooth brejle, zrovna mi mysl ujížděla na modrosti a designu obrouček a tak jsem si představu užíval i když je bláznivá. Bohudík tu byl ten moment, že to byla sice bláznivá představa, ale nezpůsobila zkrat. Bloudění mysli (odtud slovo blud), je ale tak krásné, když narážíte na hezké věci a mám na tom vypěstovanou závislost.
Někdy si prostě něco střeleného představuju naschvál, abych občerstvoval invenci a v hudbě to nikdy nevadilo.
Před dezorganizací myšlení jsem prostě chráněn vysokou inteligencí a některé IQ testy mi vycházejí dokonce lépe, než když mi v 15ti letech naměřili IQ tykve (Kolem desetiny percentilu).
Z mé povahy platonika ale prostě někdy nechápu základy světa v kterém žijeme a proto se někdy hrubě mýlím.
Každopádně musím za všechny, i ty, kteří z toho zblbnou, říct: Nebojte se nás, potřebujeme společnost jako sůl a komentáře tipu "Pan pacient/případ/magor" nás bolí, protože jasně víme, že jsme jiní, bát se nás je to nejhorší, co můžete bláznovi udělat.
A že jsme placení ze zdravotního pojištění je fér, za sebe musím říct, že nejsem pro mé myšlenky spolehlivý a není na mě spoleh. Pojišťovna ví, kolik stojím a žiju skromně.
Prosím, slyšte jak to umím rozjet na magora (A to jsem užíval ještě do velké míry kompresor) zde:
Text je ze sbírky Jiřího Žáčka - Miss dobré naděje, věnován je mému postiženému bratranci Vítkovi Richterovi.