Téma týdne, které mě přivedlo na vzpomínky z dětství, mi připomělo i mou lásku ke kočkám.
Když jsme se z městského paneláku přestěhovali na vesnici, místo křečků které jsem chovala, jsem najednou mohla mít i vytoužené kotě. První kotě byl černý kocourek.
Dostal netypické jméno "Dafy" a byl to venkovský kocourek, který se toulal a někdy se i déle jak týden doma neukázal. Když jsme přestěhovali, tak krátce po kotěti jsme si pořídili i štěně.
Jejich první setkání? Štěně bylo zvědavé a šlo se na kotě podívat. To se ale už cítilo být pánem domu a na štěně nebojácně zasyčelo. Brzy se ale spřátelili a tak jsme jednoho dne vyrazili s oběma na procházku. To, že jdete na procházku se štěnětem, není pro kolemjdoucí žádné překvapení. Když s vámi cupitá po silnici i k lesu malé černé kotě, to už bylo netypické.
Ten den s mámi zvládlo opravdu slušnou procházku i pobíhání po lese.
Dafy se rád toulal a občas nás ještě na nějakou procházku doprovodil. Jen ze silnice měl respekt a vyhýbal se autům. A i když se jednou vrátil domů polomrtvý a s rozdrcenou zadní tlapkou, vylízal se z toho a pokud nešel třeba ze chodů, jeho hendikep by jste ani nepostřehli. Byl to kocour procházkový.
Další můj kocourek byl typický mourek a dostal podle toho i své jméno.
Mourek se k nám dostal jako nalezenec, který se potuloval někde u popelnic. Byl zrovna podzim a já jsem ho nepouštěla ven aby si u nás zvyknul. Přišla zima a tak se seznámení s venkovním světem pro kocourka přesunulo na jaro.
Když jsem ho pak vzala ven, byl velmi vyjevený :) Chvilku jsme ho musela nechala samotného a tak jsem zaběhla do domu, že se za chvilku pro kocourka vrátím. Ale kocourek byl ovšem doma dřív, než bych čekala.
Podařilo se mu totiž vyšplhat se po nedokončené fasádě do okna v prvním patře. Jak jsem později zjistila, svůj akrobatický výlez zvládal i díky starému držáku na truhlík pod oknem.
Často tedy nechodil domů jen dveřmi, ale vylezl si na okno. Pokud zrovna mamka která si chtěla ještě pospat, odmítala hned vstát a kocoura pustit, dokázal vytrvale mňoukat a nakonec i vztekle bušit do okna, než byl vpuštěn.
Moura byl tedy pro mě kočičím akrobatem.
Dnes máme krásného a mohutného britáka Bazzyho. Ten sice co by gaučový kocour v panelákovém bytě nezažije nic tak dobrodružného, ale stejně jako Dafy a Mourek je svůj.
Foto: pixabay a náš Bazzy
Vždycky mi připomene, proč tyto krásné tvory obdivuju a miluju.
A taky že s nimi se člověk nikdy nenudí :)
