Tak nějak přemýšlím nad tématem strach už delší dobu.
A teď v současné situaci snad ještě víc. Nejen kvůli tomu, že se to zase ohledně Covidu nějak vyhrocuje. Strach je strach. Chápu, že ty nejdřív velebené a pak zatracované roušky jsou asi ta jediná schůdná cesta.
Jen už je to nějak otravné. Ano i mě už to nošení roušek trochu leze na nervy. Víc mě ale "rozčiluje" ta nejistota, co vlastně naše vláda nařídí a co naši odborníci vymyslí a schválí.
Ale zas tak moc to neprožívám a nehrotím. Mám asi celkem štěstí, že jsem doma, nastoupila jsem na mateřskou a už očekávám jen radostné události. I když bych lhala, pokud bych tvrdila, že se s tou očekávanou událostí nepojí u mě určité obavy a možná i strach. Ale jen v té přirozené míře ;) Však mě takový zážitek čeká poprvé v životě.
Jen s tím mojím těhotěnstvím souvisí i další strach. Tentokrát ne můj strach, ale mého okolí- rodiny. Ano, rozumím tomu že na mě myslí a těší mě jejich zájem. Jenže všeho moc škodí. A to dokonce i takového upřímného a dobře míněného zájmu.
Pak se dozvím, že bych neměla jezdit na výlet do Prahy, ani na ten víkend do Ústí n. Labem. No a že chci jít v pokročilejším stádiu těhotenství na kocert? Hotové šílenství.
Vysvětluji, že zbytečně neriskuji, že snad vím co dělám a co můžu. Věřím ve svou intuici a věřím že znám své limity. Otázkou je pak, jestli vám ale ten druhý vůbec naslouchá. Prostě se bojí a žádné argumenty nepomáhají. Jenže já mám svou hlavu a taky přesvědčení, že je to můj život, mé zdraví, má zodpovědnost a také mé právo volby.
Nějak se prostě nehodlám nechat strachem svazovat a omezovat.
Tak co vlastně s tím strachem? Myslím že tady platí:
Strach je dobrý sluha, ale zlý pán.
A jak to máte vy?
Foto: pixabay
