ještě se mi vybavil jeden zážitek z dětství. A to mě přivedlo k zamyšlení o strachu. Ještě na základní škole nás vzali do bazénu, abysme se naučili plavat.
Vodu mám ráda a plavání mě taky bavilo. To i přesto že jsme měli příšerně přísného až drsného učitele plavání. Naštěstí se ani jemu nepovedlo mě odradit a v bazénu mě to bavilo.
V bazénujsem i lovila puky a potápěla se a dělala stojky ve vodě. Pak jednoho dne přišel okamžik, kdy se nás zeptali, jestli si skočíme do vody z "třímetráku". Vyšší skokanský můstek ani v našem bazénu nebyl..
Já jsme se hecla a odpověděla že ano. Když jsem pak ale stoupala po schůdcích nahoru, začala jsem se bát. Bála jsem se té výšky, která se přede mnou otevřela. Hladina vody v bazénu se najednou zdála tak vzdálená. Začala jsem přemýšlet, že to vzdám a slezu zase (potupně) dolů. Sváděla jsem tak chvíli vnitřní boj a přemýšlela co mám dělat. Skočit? Nebo to raději vzdát, přiznat strach a vrátit se? Pak jsem zvažovala jestli to přežiju, když skočím?
Zvítězilo odhodlání a tak jsem skočila. Neměla jsem dobře propnutá chodidla a tak to trošku zabolelo.. Každopádně to stálo za to a byl to pocit vítězství! Zvítězila jsem nad svým strachem a sama nad sebou. Přiznávám že se ze mě nestala milovnice skoků do vody z výšky, ale to mi nevadí. Miluju vodu a tenhle zážitek mě naučil odvaze a že někdy dokážu překonat i svůj strach. Také to, že radost z plavání jsem si nenechala vzít a zkazit ani nepříjemným člověkem.
První tempa v bazénu a nadnášení vody.. to je prostě super. A co teprve když jsem si poprvé mohla zaplavat v moři!
Tak plavání zdar ;)
Foto: pixabay
