Tak jsem se konečně dostala k tomu, abych ještě přispěla do aktuálního tématu týdne. Už když jsem si přečetla článek od 
Jenže když jsem se nad tímto tématem zamyslela, došlo mi, že škola a tedy ani ta maturitní zkouška, nejsou pro mě tak významné milníky v životě, jako jiné události. Možná to souvisí s tím, že jsem došla k tomu, že žádný "papír" ani ocenění a uznání od nějaké instituce není tak důležité, jako to, co se v životě opravdu naučíme a co prožijeme.
Mám tedy svůj den D, který souvisí i s velmi nevšedním zážitkem.
Bylo to někdy na podzim, chvíli poté, co nám opět začala školní docházka. Chodila jsem tuším zrovna do sedmé třídy ZŠ. Šla jsem ven a potkala se se spolužačkou ze třídy. Pak jsme se sešli celá parta, většina tedy kluků, jak od nás za třídy a tak i z jiné. Kluci se rozhodli, že si na palouku u lesa zakopou s mičudou. Spolužačka se chtěla přidat a přemlouvala i mě. Nikdy mě fotbal, ani jiné míčové hry moc nelákaly a tak jsem váhala. Nakonec mě přemluvila. Stoupla jsem si tedy a říkala si, že to snad chvilku s nima zvládnu a nebudu jim kazit zábavu.
Zažili jste někdy pocit, jako by se najednou zastavil čas a vy přesně víte co se v následujících vteřinách stane? Přesně to jsem zažila. Jak jsem tam stála, najednou se mi promítlo před očima, jak spolužák co držel míč vykopne a trefí se přímo do mého břicha. Jenomže se mi to promítlo tak asi vteřinu před tím, než se to stalo skutečností.
Neměla jsem možnost nic udělat i když jsem věděla co se stane. (A dnes vím, že to tak určitě mělo být). Spolužák vykopl a míč mě trefil celkem slušnou silou do břicha a vyrazil mi dech. Vím i to, že jsem se najednou nemohla nadechnout a jak mi docházel kyslík, pomalu jsem se tam složila a omdlela. Pak už jen vím z vyprávění, že na mě křičeli a snažili se mě probrat. A také jsem nějak věděla, že mě probudí ten spolužák, který byl v té době do mě zamilovaný.. Ještě než se mu to podařilo, bylo jsem nějaký čas v bezvědomí. Jak dlouho netuším, ale asi jen tak dlouho, abych se mohla zase bez následků vrátit..
Také vím, že když jsem byla v tom bezvědomí, tak jsem nic neslyšela ani necítila. Neslyšela jsem na mě volají, ani necítila jak se mnou lomcují a snaží se mě probrat. A takhle jsem klidně mohla i zemřít.
Ani si nevzpomínám, že bych měla nějaké myšlenky. Prostě nic. Jen neskutečně krásný pocit, který asi nedovedu popsat slovy. Možná kdyby jsem byla v tom bezvědomí déle, viděla bych i nějaké světlo.. Ale to už jen hádám. Každopádně ten spolužák, který se o mě nejvíc bál, mě nakonec herdou do zad přivedl zpět k životu.
A já když jsem si uvědomila, že se vracím, jsem měla první myšlenku že se nechci probudit, protože mi bylo tak krásně..
Možná je to trochu rouhání, ale já vím že přesně takhle jsem to tehdy cítila. A to byl ten den, kdy jsem zažila na vlastní kůži, že umřít vlastně nemusí být tak strašné. Lépe řečeno, nemám od té doby takový strach ze smrti i když svého života si velmi cením. Vím že smrt je stejně přirozená jako život a že ani není tak strašná, jak se nám může zdát. Od té doby vím, že člověk může víc vnímat a cítit i ten duchovní svět, který je kolem nás. Ten den jsem se znovu narodila, abych mohla žít možná vědoměji a lépe, než by tomu možná bylo bez této zkušenosti.
Foto: pixabay
