Když jsem před pár lety poprvé přijížděl do Bělehradu, dýchlo na mě něco starobylého, oprejskaného, na první pohled nevábného.
Přijížděl jsem autobusem z Chorvatska a vysedal už za tmy. Myslím, že je tomu tři léta zpátky. Mnoho se od té doby nezměnilo. Aspoň tedy doufám. Bělehrad, tak jak mi utkvěl při mé první návštěvě v paměti, je místo dozajista speciální.
Inu, něco se přeci změnilo. Mezinárodní investoři berou metropoli Balkánu takřka úprkem. Staví se tu možné i nemožné a tempo je závratné. Nevypadá to na další z projektů nedostavěných apartmánových domů ve Španělsku. Tady se tlačí na pilu. Čínští, ruští i čeští investoři se předhání o lepší adresu. Čím blíže k Dunaji, tím lépe. Vzniká tedy noví “Beograd Waterfront". Megalomanský projekt, zatím jen natištěný na překližkový plot momentální stavby, si razí svou cestu za úspěchem…
Až na pár muslimanů zevlujících vedle autobusové stanice, působí centrum města přívětivě. Člověk se nemusí každých deset metrů ohlížet, jestli mu někdo náhodou nekrade peněženku. K večeru se ovšem Bělehrad mění v betonovou džungli s nespočtem temných zákoutí kam pouliční lampa už nedohlédne. To je jistý faktor, který může slabšímu jedinci zanechat menší šrám na pokožce. Člověk si ale velice rychle zvykne, a možná se mu to začne i líbit. Tak tomu bylo tedy aspoň v mém případě.
Staré město je osázeno hostely a jinými ubytovacími zařízeními. Pro mladého člověka, ráj. Vše u ruky, o zábavu na pár dní postaráno. A to vše na pár kilometrech čtverečních. Od klasických Balkánských restaurací a putik až po diskotéky na houseboatech, najde tu člověk hledající noční život opravdu cokoliv. Ve srovnání s Prahou, kdysi vyzvihovanou jako nejlepším “party-městem”, určitě velká konkurence.
Na další aktivity než noční život mi při mém krátkém pobytu už nezbýval čas ani energie a musel jsem se pomalu odporoučet. Na Bělehrad mám ale barevné vzpomínky a nedám na prodloužený víkend o vínu, ženách a zpěvu dopustit.
Má druhá návštěva probíhala už v počas pandemie. Slyšel jsem jaká jsou místní opatření a říkal si, to nemůže být zas tak hrozné. Zamluvila jsem si tedy rovnou čtyři noci na hostelu abych měl dostatek času na povinnosti i zábavu. Z výletu na ambasádu se vyklubal čtyřdenní večírek. Recepční z hostelu byla víc než ráda ukázat nám jí oblíbená místa a podniky s relativní zavírací dobou. Kvůli kovaidsu museli všechny bary a restaurace zavírat v deset. Každá druhá ovšem zavře dveře a party pokračuje až do brzkých ranních hodin. Atmosféra je to skvělá a lidi Bělehradu si opravdu umí užívat života. Doufám že letošní zimu ztrávím tedy minimálně v teplé bělehradské putice, když ne v jiné, teplejší krajině…
Tomash Dvorzak
