by alan9187 from Pixabay
Byl teprve malý kluk, když skončila poslední válka. Už je to přes 40 let, ale pořád to vidí jako by to bylo včera, když dal prezident Trump pokyn vypustit jaderné zbraně na alianci Ruska a Číny. Tenkrát ještě nikdo netušil, že to nejhorší teprve přijde. Odplata biologickou zbraní východní aliance byla mnohem děsivější, než několik tun atomového arzenálu.
Zavrtěl hlavou. Musím se soustředit na práci. Spoléhají na mě.
Na Zemi zbylo přibližně 10% populace, to aktuálně činilo necelých 500 miliónů lidí. Nejspíš posledních lidí. Válka zanechala následky. Většina lidí přišla o imunitu a do konce o schopnost reprodukce. Sem tam se ještě nějaký človíček narodil, ale oslabené geny nám dávali minimální šanci na přežití.
Už jako malý věděl, že lidské tělo a hlavně mysl dokáží zázraky. Jeho otec byl také vědec. Pracoval ve výzkumu placebo efektu a vždy tvrdil, že máme schopnost dokonalé samoléčby, jen se mu to nikdy nepodařilo dokázat. Nedokázal pomoc ani sám sobě, když šel jako lékař na frontu, odkud už se nevrátil.
A už dost, minulost už nezměníš. Teď musíš změnit přítomnost a hlavně budoucnost. Promnul si oči a díval se dál na obrazovku s modelem DNA. Jak je to možné? Kde je chyba? Víc toho neumíš? Peskoval sám sebe. Už jsem přece rozluštil kód všech 12 vrstev DNA a žádná souvislost mezi myslí a přeměnou genetické informace tu není.
Ten den se nedokázal soustředit. Bylo to výročí od ukončení války, všude probíhaly oslavy a jeho myšlenky furt utíkaly daleko do minulosti. Cítil v sobě velkou samotu. Byla to jako velká prázdná díra, která nemá konce ani začátku a při tom se vejde do našeho těla a celé nás pohltí. Je to velké NIC a stejně to cítíme a zdá se nám to naprosto reálné.
Najednou sebou zprudka trhl. Oči měl otevřené dokořán. "To je ono!" zvolal nahlas a s úsměvem se rozhlédl po laboratoři. Ta zela prázdnotou. Hlavu sklonil zpátky k obrazovce. Ta prázdnota! Informace ke změně DNA se nenese elektrickými vzruchy nervovou soustavou, ale kvantovou informací v temné hmotě! Sice bude potřeba předělat celý mechanismus, ale nic co by inženýři nezvládli do pár měsíců, když jim dám ty správně podklady.
Cítil najednou příval energie, světla, něčeho co v mžiku změnilo tu nekonečnou prázdnotu. Něco co mu dalo smysl a naději. Vypil posledních pár kapek kávy, co mu zbývalo v jeho hrnečku, na kterém byla fotka, jeho a otce s rybářským prutem a prázdným kýblem na úlovek, přesto se oba tvářili šťastně. Položil hrnek, "Díky tati" zašeptal a pustil se do výpočtů...
