Jsem psí člověk. Když potkám na ulici psa, musím se na něj podivně usmívat. Nejradši bych si je všechny sbalila do kabelky a utíkala s nimi domů. Zatím se mi však povedlo své choutky udržet na uzdě a žádného psa jsem neukradla 😊
Každopádně dnes se s vámi chci podělit o psí příběh, který se stal před mnoha lety. Příběh budu psát z pohledu mé osoby (v té době věk asi 16 let) a psa Giny (věk asi 1 rok).
Já: Návštěvy u tety v Bulíkově jsou vždycky děsná nuda. Dokážu si představit milion jiných způsobů, jak bych mohla strávit svůj den, ale já se z nějakého neznámého důvodu přeci jen ocitnu na sedačce automobilu a s nevalným zájmem pozoruji míhající se krajinu za oknem. V autě je děsná nuda, má mladší sestra zrovna prochází podivným emo obdobím, takže se s ní vůbec nedá komunikovat. Uvítám, když konečně dorazíme na místo a já se ocitnu v bludišti do nebe se tyčících paneláků. Rodiče se nenamáhají se zvoněním, jelikož už nás teta nedočkavě vyhlíží z okna.
Gina (pes): Panička mi nasadí náhubek, který tak žalostně nesnáším. Nedá se přes něj dýchat, natož pak něco jíst. A přitom na stole bývá tolik dobrot! Jenže já k nim nemám přístup. Můžu do nich leda tak donekonečna rýpat čumákem.
„Buď hodná! Opovaž se chovat neslušně!“ Sykne na mě panička.
Já: V mini předsíni se vcelku mačkáme. Vytrpím si tetino objetí a pusu na tvář. Pomalu se loudám do kuchyně, když tu mi nohy vypoví službu a já zamrznu na místě. U stolu stojí nádherný, černý, pes. Jeho vzhled kazí pouze ohavný náhubek, který mu dodává vzezření Hannibala Lectera. Jeho pohled je ostražitý a nedůvěřivý.
Gina: Cizinci! Jsou tu cizinci! A rovnou čtyři! Vzedme se ve mně vlna nepřekonatelné paniky. Netuším, co mám dělat. O krok couvnu a prdelí narazím do stolu. Bolí to. Jindy bych možná zakňučela, ale dnes ne. Vím, že před nimi nesmím ukázat svou slabost. Pohledem se pokusím vyhledat paničku. Kde, sakra, vězí???
Já: „Tohle je Gina.“ Teta se přes nás rychle prodere, uchopí psa za obojek a přitáhne si ho k sobě. „Radek ji pojmenoval Gipsy, ale pak zjistil, že je to fena, tak jsem ji přejmenovala,“ vysvětlí teta.
Protočím oči. Občas vážně pochybuji o inteligenci svého bratrance. Jak mohl nepoznat pohlaví psa? Nastavím Gině ruku, aby si mě mohla očichat, jenže ona sebou pouze polekaně cukne a zavrčí na mě. Překvapivě mě to ale neodradí. Psů jsem se nikdy nebála. A rozhodně s tím nehodlám začít dnes.
Gina: Panebože, ona mě chce uhodit! Přivřu oči a ucuknu. Vydám ze sebe slabé zavrčení. Jsem bez sebe strachy. Přitlačím se k paničce, jenže ta něco pouze nevraživě zavrčí a odstrčí mě. Rázem se ocitnu u objektu mého strachu. Čekám, kdy mým tělem projede bolest, ale nic takového se nestane. Dívka s kaštanovými vlasy se na mě pouze podivně usmívá. Její oči jsou veselé a přátelské.
„Ahoj Gino,“ pozdraví mě.
Já: Gina je neskutečně vyděšená. Vypadá to, jako by dnes poprvé viděla lidskou bytost, což je hloupost, vždyť se dvěma žije. Její strach je pochopitelný, avšak nikoliv oprávněný. Usadím se ke stolu. Gina si od nás dlouhou dobu udržuje patřičný odstup. Občas k ní natáhnu ruku. Trvá jí pěknou chvíli, než se konečně odváží a očichá si mě. V té chvíli si připadnu jako královna.
Gina: Voní hezky. A přátelsky. Přesto jí nevěřím. Rychle uteču do svého oblíbeného křesla. Jen tam jsem v bezpečí.
Já: „To je Ginino oblíbené místo. Nikoho tam nepustí,“ poznamená teta. Zvědavě se podívám na psa, velebícího si v křesle. Zírá před sebe a předstírá, že nás nevidí. Vím, že bych neměla pokoušet své štěstí, jenže si nemůžu pomoci. Pomalu se přesunu do obýváku. Opatrně se usadím na kraj křesla a špitnu: „Nebude ti vadit, když si přisednu, že ne, Gino?“
Gina: Ona si dovolila narušit mé území! Lehce zavrčím, ale zdá se, že se mé varování minulo účinkem. Jsem v totálním stresu. Nechci, aby mi ublížila. Bojím se. Tak moc se bojím! Když dívka natáhne ruku, bolestivě přivřu oči. Nemá cenu s tím bojovat. Oddám se svému osudu.
Já: Opatrně Ginu pohladím po hlavě. A pak znovu a znovu. Následně ji podrbu za ušima a pod krkem. Gina se mi doslova změní před očima. Z vystrašené trosky se rázem stane mírumilovný společník. Dovolí mi si vedle ní uvelebit, a dokonce do mě nespokojeně drbne čumákem, když na chvíli přestanu s drbáním. Zasměji se tomu. Věděla jsem, že si ji dokážu získat na svou stranu. Cítím radost, avšak zároveň mé srdce pláče. Co jí to jen provedli, že se tak děsně bojí lidí?
Gina: Je to taaaak příjemné. Podobný pocit jsem v životě nezažila. Pániček na mě věčně nespokojeně řve, panička mě odstrkuje a něco stále nabručeně mumlá. Domnívala jsem se, že takový je život. Takoví jsou lidé. Zlí a nepřátelští, ale tato dívka je jiná. Cítím něco dosud nepoznaného. Copak to jen je? Že by štěstí?
Já: Je čas odjezdu a já opravdu nutně potřebuji na záchod. Zvednu se a zamířím na toaletu, když tu Gina prudce vystartuje a skočí na mě. Div mě nepovalí na zem. Pokusím se udělat další krok, ale Ginino jednání se opakuje. Pohladím ji po hlavě a dám ji pusu na hlavičku, Gina hlasitě polkne. Smutně se na ni podívám.
„Já vím, že chceš drbat, ale já vážně musím na záchod.“ Má slova nedopadnou na úrodnou půdu, Gina je očividně nepochopí, jelikož na mě v následující sekundě znovu skočí.
„Ehm, potřebuji na záchod a ona mě nějak nechce pustit,“ upozorním tetu. Ta se ji pokusí přivolat, avšak marně. Gina se mě drží jako klíště. Teta ji ode mě musí násilím odtáhnout. Odvleče ji do pokoje.
Gina: Jsem zpátky na řetězu v temném pokoji, který jsem doteď nazývala domovem. Jenže nyní už vím, že to můj domov není. Ve svém domově bych se neměla cítit takhle nespokojeně. Domov by měl být místem klidu a míru. Ne neustálého stresu. Kňučím a naříkám. Hlasitě štěkám a dožaduji se pozornosti. Mé volání o pomoc však zůstane nevyslyšeno.
Já: Na zpáteční cestě musím na Ginu neustále myslet. Připadám si jako zamilovaná. A přitom mám přítele, milující rodiče, láska mi očividně nechybí, ale přesto na Gině bylo něco, co slovy nedokážu vyjádřit. Ptám se rodičů, jestli bychom si ji nemohli vzít. Bratranec o ni očividně nemá nejmenší zájem, jenom ji týrá, a teta neví, co sis ní počít. Rodiče hlasitě protestují. Již přeci jednoho psa máme, o dalšího nemají zájem. Frustrovaně si povzdechnu. Potřebuji Ginu znovu vidět. A pak dostanu nápad. Jsou přeci letní prázdniny a teta má jeden volný pokoj. Už vím, kam pojedu tento rok na prázdniny.
Já: Čekáte šťastný konec? Tak já vám povím, jak to dopadlo. Vše bylo domluvené. O týden později jsem měla přijet k tetě na prázdniny, jenže asi tři dny před odjezdem k nám zavítal bratranec (jiný, ne majitel Giny) se zprávou, se kterou jsem se asi ani doteď zcela nesmířila.
Gina: Můj pániček mě konečně vzal ven! Bez vodítka a bez náhubku! Radostně kolem něj pobíhám. On na mě něco rozzlobeně pokřikuje. Stejně tak panička. A já kolem nich běhám jako zběsilá. Nechytíte mě, nechytíte! Tohle je sranda! Pániček se neskutečně rozčiluje. Pokřikuje na mě slova, která by někteří lidé mohli považovat za hodně urážlivá, ale já si s nimi hlavu nelámu. A pak dostanu geniální nápad. Co kdybychom naši hru zdokonalili? Rozběhnu se směrem k páničkovi a zakousnu se mu do nohavice.
Já: Brečím. Brečím po nocích a nemůžu s tím přestat. Myšlenka na Ginu je příliš bolestivá. Chtěla jsem ji znovu vidět. Potřebovala jsem ji znovu vidět, jenže… vím, že to není možné. Protože je mrtvá. A já to viděla. Ne na vlastní oči, ale někoho to napadlo natočit a dát na YouTube (video už je naštěstí smazané). Gina si chtěla s bratrancem pouze hrát, jenže on to vůbec nepochopil, protože jí nerozuměl. Nechápal psí chování. A policista v civilu, který zrovna procházel kolem a shodou okolností u sebe měl zbraň, mu také nerozuměl.
A když můj bratranec zakřičel: „Ku.va, pusť mě, ty ha.le. Zastřelte ji, dělejte, zastřelte, tu svini.“ Tak pan policista neváhal a činil tak, jak si můj bratranec přál. Poté ze sebe můj bratranec Ginu setřásl a z místa bez dalšího ohlédnutí odešel.
Příběh se opravdu stal. Vážně jsem na videu viděla, jak si Gina pokoušela s mým bratrancem hrát a jak byl ukončen její krátký život. Nikdy na ni nezapomenu a navždy si budu říkat, co by kdyby. Kdybych tam ten den byla, dokázala bych tomu zabránit?
❤❤Na světě je mnoho psů (i jiných zvířat), jejichž život je dennodenně bezdůvodně ukončen, jelikož je jejich lidé – kteří by jim měli rozumět nejvíce – nepochopí a zradí je. A mé srdce pláče za každého z nich.❤❤
Foto jé mé, nezachycuje bohužel Ginu, ale psa Lokiho. Foto Giny mám bohužel ve starém počítači, ale třeba ho dohledám a později se o něj s vámi podělím
