6 let uteklo jak voda. Skoro po sedmi letech jsem dal dnes výpověď.
Těch 6 let udělalo z kluka chlapa. Neměl jsem nic... teď mám vsechno.
Firma se za tu dobu změnila. Já taky. A svět? Šílenost 😀.
Po šesti letech jízdy na autopilota přišel čas. Zastavit. Rozhlédnout se... a zpomalit ten tok času.
Změnilo se i stavební řemeslo. Kde kdo predikoval krizi ve stavebnictví už od kovidu.
Pamatuji si, že nebyly kari sítě, hodnota železa měla meziměsíčně 100% výkyvy, dodavatele vzduchotechniky vydávali co 14 dní nové ceníky... mluvilo se i o tom, že dojde cement a nebude z čeho betonovat.
Místo útlumu tu máme snad největší boom za posledních 30 let. Staví se všechno a všude. Na každém kroku je vidět nedostatek kvalifikovaných lidí. Podle toho to v projekci i na stavbách vypadá.
Dávno už netvrdím, že je to rok od roku horší. Dlouho to je horší projekt od projektu a vždy, když jsem měl dojem, že jsem na tom nejhlubším dně, tak vždy mne nové okolnosti rychle vyvedly z omylu.
Ohledně zaměstnání jsem byl vždy praktik. Kdysi jako největší cucák jsem začínal v malé vodohospodářské firmě - v oboru co jsem vystudoval. Jako mistr na stavbě.
Nebylo v tom moc peněz a do dnes není.
Potom tekly penězovody z evropských fondů do infrastruktury. Takže jsem dělal mosty.
V posledních letech se valily největší peníze pro změnu do obnovy historických budov a památek. Tak dělám památky - většinu času obchod a občas pomáhám některé stavby rozjíždět. Nebo jsem se tam jezdil hádat s investory o prachy a pomáhat kočírovat dodavatele... takže zase obchod. Některé situace byly psycho.
Větší nebo menší mírou jsem se podílel na zakázkách v objemech vyšších desítek miliard korun. Byly to hodně ambiciózní projekty a ohromná dřina. Vejplatu jsem měl vždy zaslouženou a v posledních pár letech jsem se hodně snažil hlavně udržovat dobré vztahy s dodavateli.
Kdo mi pomáhal, tomu jsem pomoc oplácel. Když budu potřebovat, vím na koho se obrátit. To co jsem odmakal mi nikdo nevezme. Pevná pouta nepovolí. Je to uklidňující. Mít pocit jistoty, že kdo mě dostane k pohovoru, tak mne bude chtít. Možná je ten pocit falešnej. Možná se věci změní. Možná se už k řemeslu nebudu chtít nikdy vrátit.
Je to rozhodně výstup z komfortní zóny. Ještě před rokem jsem si tenhle trade-off nedovedl představit.
Čtvrtý rok táhnu rodinný rozpočet, partnerka na rodičáku minimálně 2 roky ještě bude. Ačkoliv mě k tomu život dohnal sám, měl jsem to štěstí, že finančně jsem se na to stihl připravit. Že to doma drhne začíná to jít do prdele každý pozná. Mít finanční polštář a možnost získat čas věci řešit... je k nezaplacení. Kdo nemá fuck-off money, s tím se život nepáře. Vidím to všude, takže jsem věděl, že se do té situace dostat nechci.
Co budu dělat až si odpočinu a věci si sednou ještě nevím. Posledních několik let jsem měnil hodně času za peníze. Teď mám peníze. A čas, který bych za něj měnil dál potřebuji měnit víc za to "být dobrým tátou... a partnerem". Alespoň pár měsíců. Dokud to bude rodina potřebovat. Potom se uvidí. Nudit se rozhodně nebudu.
Těším se až svojim holkám udělám krásné léto. Těším se na vše co ještě přinese letošní rok potom. Hlavně ať jsme všichni zdraví... Ostatní sere pes.
Strach z finanční nejistoty nemám. Za poslední roky jsem se naučil, že když nejde o život, tak jde o hovno. Slyšel jsem tohle přísloví hodněkrát, ale až v posledním roce jsem pochopil význam. Než si zažijete, tak většina chytrých keců zůstane jen chytrejma kecama.
