Po zimě musí přijít jaro.
Já jsem přezimoval.
V chráněném kokonu hibernace.
Sebekonzervace.
Jako... chránit se před fyzickým, duševním a emocionálním vyhořením.
Více času mimo.
Přiznala jsem si pocit intenzivního nepohodlí, který se začal vkrádat.
Seděla jsem s ním. Nechala jsem ho plynout. Ale neodplynul.
Zůstal. Vznikla velká louže. Prohlubovala se. A tmavší.
Každý den jsem se probudil a už jsem byl ponořený v jejích vodách. O něco hlouběji. Voda o něco výš.
Mysl zaplavená tolika věcmi. Rutinou. Nutností. Imperativy. Zvyky. Neobvyklé věci.
Vše se promíchalo. Nespočet nedosažitelných úspěchů vedoucích k neustálému selhávání.
Intenzivní úzkost.
Věčná frustrace.
Nutkání to prostě vzdát.
Zní vám to povědomě?
Pak.
Přiznání.
Akce.
Kontrola.
Změna.
Získání síly chránit svou energii a na chvíli se stáhnout, abych se zachoval.
Sebezáchova.
Žádné vysvětlování komukoli. Nic jim nedlužit. Skutečná autenticita vůči sobě samému ve všech oblastech. Vždy.
Zcela ji vlastnit.
Vynořím se.
Odpočatý.
Měkká.
Otevřený.
Energický.
Zářivá.
Zářivá.
Chraňte se. Mysl. Tělo. Duch. Udělejte to a bude se vám dařit.
