Initially, I wanted to write something else, but when writing introduction, I was so intrigued and angry that I decided to leave it for another time.
By air, I mean aircraft and similar means of transport. There is lack of air in public transportation. Especially in the summer.
My first air transport experience was helicopter flight during the flight festival in Šikland. It was just a flight over the grounds of this amusement park, which lasted a maximum of five minutes. The flight was great, I didn't think I was in the air, and if I had enough money, I would fly the helicopter to buy stuff, to school and everywhere.
My second "first time" was airplane flight last year. I flew to England to visit my aunt. Before I left, I had to go through a mother's exhaustive explanation of everything she found on the internet about flights (she is overreacting so after the half of her speech you would like to shoot your brain out of your head). And I was forced to pack my hand luggage for three hours at my parents' home. What if I exceeded the allowed weight... In the final, I didn't exceeded a single fart, and there was still room for an elephant.
At the airport, I was left to my fate. I flew alone and managed it without my mother behind my ass. Well, except that some gypsy mother kicked me out of the window seat so she could sit with her children (I didn't want to be an asshole. They are just kids.) and I had to sit in the alley and have to survive the rest of that gypsy family kicking into my seat.
The worst was probably the turbulence or what it was. The pilot made all sorts of maneuvers until all the babies on board began to cry. It was just before the landing, so the rest of the flight went smoothly. The happiest I was when landing. Don't ask me why.
The way back was a bit more fun, because I didn't understand the instructions of the airport staff with a heavy British accent. But somehow I did it. I was just surprised that at first, I needed to go to the security check and then followed the duty-free zone. That's why they don't rush at all with the announcement of the Gate. On the blackboard, it will pop up in the last minute and of course, that I just had to go to the most distant Gate, and a bit of it went on the runway. But at least I could take a picture of the airplane close. This time nobody kicked me out of the window seat, and I could enjoy the view.
Původně jsem chtěla napsat něco jiného, ale při psaní úvodní řeči jsem se tak rozepsala a rozohnila, že jsem se rozhodla to nechat na jindy.
Vzdušnou myslím letadla a jim podobné dopravní prostředky. Vzduchu totiž v dopravních prostředcích moc nebývá. Hlavně v létě.
Mým vzdušným poprvé byl let vrtulníkem během leteckého dne v Šiklandu. Byl to jen okružní let nad areálem tohoto zábavního parku, který trval maximálně pět minut. Let byl naprosto skvělý, vůbec mi nepřišlo, že bych byla ve vzduchu a kdybych na to měla, tak bych vrtulníkem lítala na nákup, do školy a všude.
Mým druhým poprvé byl, jak jinak, let letadlem. K tomu jsem se dostala až vloni. Letěla jsem do Anglie za svou tetou. Před odletem jsem musela absolvovat matčin vyčerpávající výklad všeho, co našla ohledně letu letadlem na internetu (všechno hrozně přehání a dopodrobna studuje a už po první třetině byste si nejradši vystřelili mozek). Nehledě na asi tří hodinou seanci u rodičů doma, kde jsme balili mé příruční zavazadlo. Co kdybych náhodou překročila váhu, žejo... Ve finále jsem nepřekročila ani prd a zbylo místo i pro slona.
Na letišti jsem už byla ponechána svému osudu. Letěla jsem sama a zvládla jsem to i bez matky za zadkem. Teda až na to, že cestou tam mě vykopla od okýnka nějaká cikánka, aby mohla sedět u svých dětí (tak nebudu svině a nechám ji sedět s dětmi) a já tak musela sedět u uličky a nechat si kopat do sedačky zbytkem té početné cikánské rodinky.
Nejhorší na letu byly asi ty turbulence, nebo co to bylo. Pilot dělal všelijaké manévry až z toho začala brečet všechna mimina na palubě. To se ale dělo až těsně před přistáním a tak zbytek letu proběhl celkem hladce. Nejvíc happy jsem ale byla při přistání, neptejte se mě proč.
Cesta zpátky byla o dost vtipnější, protože jsem vůbec nerozumněla těm letištním pokynům co na mě chrlili zaměstnanci s těžkým britským přízvukem. Nějak jsem to ale zvládla. Jen jsem byla docela překvapená, že jako první se šlo na bezpečnostní kontrolu a až pak se člověk dostal do té duty free zóny. Díky tomu taky vůbec nespěchají s vyhlášením Gate. Na tabuli to vyskočí až na poslední chvíli a samozřejmě, že zrovna já jsem se musela táhnout až do toho nevzdálenějšího a ještě kus cesty se šlo po ranveji. Aspoň jsem si ale mohla vyfotit to letadlo zblízka. Tentokrát mě nikdo od okýnka nevykopnul a já se mohla kochat.
I brightened again when landing, and with a giant smile, I stepped out of the plane. I went out and looked for my boyfriend because of course, he should pick me up. But he wasn't there. I was walking here and there, and I was wondering if he's going to show up anywhere, but he wasn't.
Of course, he was waiting for me on another terminal... It was quite a hard, but in the end, we found ourselves.
I don't have a bike, a scooter or anything like that. I've always been riding just on a grandmother's folding bike. I got to bike with derailleur for the first time on a trip on college.
These bicycles were erratic, so we were forced to check them before riding. When everybody had a bike, the instructor questioned us if there was someone who didn't ride a bike. Well, of course, I know how to ride a bike, but since I don't know the derailleur, I've put my hand up. Do you think some quick lesson about derailleur followed? NO. The instructor just nodded, and that was all! Well, are you f**king kidding me? Why did he ask? But nevermind.
After the first hill, I was told I had the derailleur set up badly. Do you think that the smart guy then told me how I should set it up when I'm the blonde who doesn't ride a bike? NO. He let me go with that miserable set derailleur. And after the brutal infarction after the second hill, I just said that I'm sorry and that I want to go back to the quarters. Fuck this embarrassing situation; I'm not going to make myself silly. After another hill, I would die for sure.
So I have a cold relationship with bicycles after this experience.
Besides the feet, I transport myself using public transport. Subway mostly. I have a driver license, and my boyfriend has a car, but I refuse to drive. Last time I was driving at the exams (it will be about four years ago), and I don't miss it. Try to force me to go behind the steering wheel, but I won't do it (my boyfriends' car-phile family is making fun of me because of it). I can just buy some driving school rides because the co-driver has pedals in his seat, and he can intervene when I do something stupid, but ordinary cars don't have it, and I don't want to endanger my loved ones.
Moreover, I live in civilization, so public transport is enough. Well, yeah, there are people who stink, hinder, push you, and some of them scream at you, but I'll talk about it another time.
Při přistání jsem se opět rozzářila a s obřím úsměvem jsem vystoupila. Vyjdu ven a hledám přítele, protože mě samozřejmě měl vyzvednout. Nikde nikdo. Chodím furt sem a tam a koukám, jestli se někde nevynoří a on furt nikde.
Samozřejmě že stál na jiném terminálu... Byl to docela boj, ale nakonec jsme se našli.
Kolo, koloběžku ani nic podobného nemám. Vždycky jsem akorát jezdila na skládačce u babičky. Na kolo s přehazovačkou jsem se dostala poprvé na seznamováku na vejšce.
Jednalo se o kola erární, a tak jsme byli nuceni je před jízdou zkontrolovat. Když jsme měli každý své kolo, přišel od tělocvikáře dotaz, zda není mezi námi někdo kdo nejezdí na kole. No, na kole jsem samozřejmě už někdy jela, ale vzhledem k tomu, že vůbec netuším, k čemu jsou přehazovačky, jsem se přihlásila. Myslíte, že pak následovalo nějaké rychlé školení co a jak mám s tím kolem dělat? NE. Tělocvikář akorát kývnul hlavou a to bylo vše! No to si snad ze mě dělá prd... Proč se teda ptal? Ale čert to vem, co na té přehazovačce může být tak těžkého.
Po vyšlapání prvního kopce mi bylo řečeno, že mám přehazovačku nastavenou blbě. Myslíte, že mi pak ten chytrák řekl, jak si ji teda mám nastavit, když jsem ta blondýna, co nejezdí na kole? NE. Nechal mě jet s tou blbě nastavenou přehazovačkou dál a po brutálním infarktovém vyfunění druhého kopce (šlapala jsem v podstatě na prázdno, šlapky se akorát protáčely...) jsem prostě řekla, že na to seru a že chci jet zpátky na ubikaci. Trapas, netrapas, nebudu ze sebe dělat debila. Po dalším kopci bych pošla.
Takže ke kolu mám po tomto zážitku spíš chladný vztah.
Krom nohou se dopravuji do cíle především MHD a to nejčastěji metrem. Mám sice řidičák a přítel vlastní auto, ale já prostě odmítám řídit. Naposledy jsem řídila při závěrečkách (už to budou asi 4 roky) a rozhodně mi to nechybí. Ať mě nutí za volant kdo chce, já si tam prostě nevlezu (přítelova autofilní rodina si ze mě kvůli tomu furt utahuje). Jedině že bych si koupila kondiční jízdy. V té autoškole má totiž pedály i spolujezdec a může zakročit, když něco podělám. Takovou vymoženost ale běžná auta nemají...
Navíc bydlím v civilizaci, takže MHD je zcela dostačující. Jasně jsou tam lidé co smrdí, zavazí, strkají do vás a nedejbože vám i nadávají, ale o tom někdy jindy.
