I don't know when, I don't know where (although I have a vision), I don't know how it works, I know nothing. I only know I'm going to get married. And I've known it for more than fourteen days. I just thought that parents should know about this before people on social media I don't know personally.
Well, Steemit is enough. Setting relationship status on Facebook is as cringe as searching for themed images on Pixabay. That's why I choose a cactus. It is the best plant. Together with carnivore.
Nevím kdy, nevím kde (i když jistá vize by tu byla), nevím jak se to zařizuje, vlastně nevím nic. Vím jen, že se budu brát. A vím to už přes čtrnáct dní. Jen jsem si říkala, že rodiče by se to měli dozvědět asi dřív než lidi na sociálních sítích z nichž stejně většinu neznám osobně.
Teda na síti. Steemit stačí. Nastavování statusů na Facebooku je asi stejně cringe jako hledání tematických obrázků k článku na Pixabay. Proto volím kaktus. Stejně je to nejlepší kytka. Spolu s masožravkou.
I was afraid of my parents and exaggerated enthusiasm of my fiancé's (I need to get used to it) parents. However, there was no reason to worry in the final, and both parties took it quite calmly, and nobody was surprised. Well, who would be surprised when we've been together for five years, and we're almost three years living together.
Of course, everyone was expecting me to be pregnant. It is not easy to call a family visit without them knowing anything. It's nice that everyone wants grandchildren, but they must wait. I think I'm very young and immature even for a wedding and what about a baby?! The fact that our mothers got married in their twenties and a year later pushed a pushchair, I don't count. It was different.
I will be the third (at least from the ones I know about) of my classmates from elementary school and the first one from high school (I have a better overview of them). It sounds pretty crazy.
But enough of these boring crap. I have to share our engagement with you. It was priceless.
Whenever we talked about marriage, engagement, etc., I said I don't want to be engaged in a way as our parents. I wanted something at least a little beautiful and romantic (although I don't care about romantic stuff otherwise, trust me). The engagement of my fiancé's parents was like this (and my parents didn't differ too much), or at least I imagine it like this:
During a hot summer afternoon, he and she sit on the couch in an apartment watching television. Both are almost naked because it is so hot in the apartment that they're sweating a lot even when doing nothing. He opens the second cold one and scratches his sweaty balls, saying: "So, will we get married?" She: "Okay."
My boyfriend couldn't pick a better day. It was Friday 13th. He found out about it in the morning, but plans are plans. We just wanted to have a nice Friday evening. Eat some sushi and watch the sunset from Petřín.
I don't know anything.
We aren't superstitious about Friday 13th, but this one was horrible. Immediately after work, we went to Charles Square for our favorite low-cost sushi. In June, we were sick, and our salaries were poor. We walked past Albert and other shops and looked for such a typical banner featuring every Asian bistro. But it was nowhere, and then I almost got into another restaurant. "It should be here or not?" It should. But our favorite bistro was empty and canceled. So we started looking for a sushi restaurant nearby. There were some, but the price:performance was pretty bad, so we went to Palladium SC for running sushi.
It was expensive too of course. As a snack, we had some ice cream in McDonald's and went to Anděl. Our favorite pizzeria is nearby. I was already looking forward to having at least Frutti di Mare pizza. We ordered a pizza when the waitress said, "Jesus, I forgot to tell you, we're not doing pizza." Disappointed and slightly amused we got up and went to Nový Smíchov SC.
Running sushi was just as expensive as in Palladium, so my boyfriend ordered at least some box for him and Ramen soup for me. I wanted at least some of the seafood.
Nothing went wrong during the meal, and we set out for Petřín to look for some view. It was a hot day, and as I climbed up the hill in the Kinských Gardens, I felt like a sweaty pig. My neck was the worst because my hair was stuck on it. I didn't have a rubber band because I put it in the trousers I changed before leaving. So sweaty and sticky, I walked uphill and was slightly annoyed, which my boyfriend didn't like so he was annoyed with me.
I don't know anything.
At the top, we found some view. It was totally awesome, and we saw a whole Prague. Besides sunset. It was on the other side of the hill. We sat there for about ten minutes with other couples and friends hanging around on the benches and enjoyed the view. Then my boyfriend said,
"Let's move on."
"And why, we won't find a better view."
"Just go."
"No, I want to sit here, there is no better view anywhere."
He was silent for a moment, and then he pulled my hair to drag me away from the bench against my will. No, I'm kidding. I just got up and went on.
I don't know anything.
I chose the way below the middle cableway stop. It wasn't the best choice. It led us through some orchard where the spoiled fruit smelled a lot, and when we hit the bench, it was turned to the wrong side. But we walked bravely until we came to such a looong staircase. We chugged up, but fortunately, in half, there was a path which led us to a place with two benches. It was like in the forest, so the view was terrible, but finally, we were sitting.
I don't know anything.
We sat for a while when he spoke: "I need to ask you something important," and he slightly turned his back on me and searched his backpack.
I know something.
I started to think about it in my mind. I suspected something but waited for him to ask me.
After a moment, he turned towards me and held a giant, glaring pink box in his hand and opened it:
"I thought that when we were together for five years, we could have raised our relationship to the next level. Will you marry me?"
"Seriously?" I said. Although it came to my mind, I didn't expect it at all.
"???"
"Yeah."
I was looking at him. He was looking at me. Nothing was happening, and the ring was still hiding in that giant pink box.
"Sooo... give it to me?"
Finally, the ring was on my finger, and after a while of doing romantic stuff on a bench, which I won't share with you, because this article is already cringe af, small hedgehog came out of the bushes and went down from the hill. We kept track of it until it got out of our sight and went away.
Then finally the real fun started because my fresh fiancé began to tell me how he was severely stressed and I didn't make it any easier for him.
How to measure my finger.
His partner in crime was his sister. She came to visit us, and as soon as I came home from work, she announced that we would go to the goldsmith's shop to measure the size of her finger. Why not, at least I took my broken jewelry and let them fix it.
Of course, she told me that I should try it too. I wondered what my size was, so I measured my finger and didn't think about it at all.
I was opening his backpack all the time.
At home, I wanted to put my jacket in it, but no, he had to do it himself and the same when I was thirsty and wanted to drink. I would understand that if the box with the ring wasn't hidden in some case.
Everything went wrong.
Friday 13th is just Friday 13th...
A nasty sweaty Jana.
I was wondering why he is so overreacting.
A view full of people.
That's why he wanted to go away! He wanted privacy!
What if she says no?
Do I have to add anything?
Our engagement saved this day, and we have at least something to tell.
I don't have a photo of the ring, and I don't even have the ring because I wanted to reduce its size and it'll take a month. But it's a simple ring from white gold with a brilliant. My fiancé's wallet cried a bit.
We will start to plan the wedding after our vacation in London where we are going this Thursday and I will be happy for any advice or experience. Best from those who had the wedding quite recently and in Prague. I don't even know where to start, I don't have anyone like that in the neighborhood, and all of the wedding blogs are getting on my nerves.
Svých rodičů jsem se bála a u těch snoubencových (ježiš, to je hrozné slovo, zlatý přítel) jsem se bála, že budou přehnaně nadšení. Ve finále nebyl důvod k obavám a obě strany to vzaly docela s klidem a nikoho to nepřekvapilo. Tak koho by to překvapilo, když už to spolu táhnem pět let a z toho téměř tři bydlíme spolu.
Teda samozřejmě všichni čekali, že jsem těhotná. Není totiž vůbec jednoduché svolávat rodinu aniž by něco netušili. To je hezké, že si všichni přejou vnoučky, ale to budou mít ještě smůlu. Si přijdu hrozně mladá a nezralá i na svatbu natož na dítě. To, že se naše matky vdávaly ve dvaceti a o rok později strkaly kočárek, neberu v potaz. Byla jiná doba.
Ze spolužáků ze základky budu třetí (alespoň z těch o kterých vím) a ze střední nejspíš první (o těch mám lepší přehled). To zní docela šíleně.
Dost už ale těchto nezajímavých keců. Musím se totiž s vámi podělit o své zasnoubení. Bylo totiž k nezaplacení.
Vždycky když jsem se bavili o svatbě, zásnubách atd., tak jsem si stála za tím, že nechci mít zasnoubení jako naši rodiče. Že chci něco aspoň trochu hezkého a romantického (i když si na to jinak nepotrpím, fakt). Zasnoubení snoubencových rodičů totiž probíhalo asi takhle (a mí rodiče se příliš nelišili) nebo si to tak aspoň představuju:
Během parného letního odpoledne sedí on a ona v bytě na gauči a dívají se na televizi. Oba jsou spoře oděni, protože v bytě je zkrátka hic a člověk se potí, i když nic nedělá. On si otevře druhého lahváče a podrbe se na upocených koulích řka: "Tak se vezmem?" Ona: "Tak jo."
Přítel si zkrátka nemohl vybrat lepší den. Byl pátek 13.. Zjistil to až ráno, ale plány jsou plány. Chtěli jsme si prostě v pátek udělat pěkný večer. Zajít na sushi a sledovat západ slunce z Petřína.
Nic netuším.
Na pátek 13. nevěříme, ale tento stál za to. Hned po práci jsme vyrazili na Karlák na naše oblíbené lowcost sushi. V červnu jsme totiž byli nemocní a naše výplaty dle toho vypadaly. Prošli jsme kolem Alberta a dalších krámků a vyhlíželi takový ten typický poutač s nabídkou jídel, který má snad každé asijské bistro. Ten ale nikde a pak jsem málem vlezla do jiné restaurace. "No bylo to tady ne?" Bylo. Jenomže naše oblíbená sušárna byla vyklizená a zrušená. Začali jsme tedy hledat Sushi restaurace v okolí. Nějaké by byly, ale poměr cena:výkon byl docela nic moc, a tak jsme se prošli do Palladia na running sushi.
To samozřejmě bylo taky drahé. Jako svačinku jsme si dali aspoň zmrzlinu v mekáči a šli na Anděl. Kousek od něj je totiž naše oblíbená pizzerie. Už jsem se těšila, jak si dám alespoň fruti di mare pizzu. Objednávali jsme si pizzu, když v tom ze servírky vypadlo "Ježiš, já vám to zapomněla říct. My teď pizzu neděláme." Zklamaní a lehce pobavení jsme se zvedli a šli do OC Nový Smíchov.
Running sushi bylo úplně stejně drahé jako v Palladiu, tak si přítel objednal alespoň nějaký box a já polévku Ramen. Chtěla jsem totiž alespoň nějaké ty mořské potvory.
Během jídla se výjimečně nic nepokazilo a vyrazili jsme na Petřín hledat nějakou vyhlídku. Bylo dusno a při stoupání do kopce na Zahradě Kinských jsem se potila jak prase. Nejvíce mě štval krk, na který se mi lepily rozpuštěné vlasy. Gumičku jsem neměla, protože jsem si ji strčila do kalhot, které jsem si vzápětí převlíkla. Celá zpocená a ulepená jsem tedy šlapala do kopce a byla lehce protivná, což se příteli nelíbilo a byl protivný se mnou.
Nic netuším.
Nahoře jsme našli vyhlídku. Byla úplně boží a člověk z ní viděl celou Prahu. Krom toho západu slunce. Ten se odehrával na druhé straně kopce. Seděli jsme tam asi deset minut spolu s dalšími páry a kamarády, co vysedávali na okolních lavičkách, a kochali se výhledem. Pak přítel zavelel:
"Tak jdem dál."
"A proč, lepší vyhlídku nenajdem."
"Prostě jdem."
"Ne, já chci sedět tady! Lepší vyhlídka není."
Chvilku bylo ticho a pak mě za vlasy odtáhl proti mé vůli pryč z lavičky. Ne, kecám. Prostě jsem se i přes svou nevoli zvedla a šli jsme dál.
Nic netuším.
Zvolila jsem cestu pod mezizastávkou lanovky. Nebyla to nejlepší volba. Vedla totiž sadem, kde hrozně smrdělo zkažené ovoce a když jsem narazili na lavičku, tak byla otočená přesně na druhou stranu než jsme potřebovali. Šli jsme ale statečně dál až jsem došli k takovým hrozitánsky dlouhým schodům. Supěli jsme nahoru, ale naštěstí cca v půlce vlevo vedla cestička na plácek se dvěma lavičkami. Bylo to jakoby v lese, takže vyhlídka úplně nulová, ale konečně jsme seděli.
Nic netuším.
Chvíli sedíme, když najednou z přítele vypadne: "Já se tě potřebuju na něco důležitého zeptat," a lehce se natočí ke mně zády a hrabe se v batohu.
Něco tuším.
Začne mi to šrotovat v hlavě. Něco tuším, ale řeknu si, že to je blbost a čekám, co za perlu z něj zase vypadne.
Po chvilce se otočí směrem ke mně a v ruce drží nějakou docela obří křiklavě růžovou krabičku a otvírá ji:
"Jsem si říkal, že když už jsme spolu těch pět let, že bychom náš vztah mohli povznést na další úroveň. Vezmeš si mě?"
"Jako vážně?" vyhrknu. I když mě to napadlo, tak jsem to vůbec nečekala.
"???"
"Jo."
Koukám na něj, on kouká na mě. Furt se nic neděje a prstýnek se pořád krčí v té obří křiklavě růžové krabičce.
"Tak mi ho nandej ne?!"
Prstýnek konečně nandán a po chvíli cukrování na lavičce, které zde nebudu rozebírat, protože už tak je tenhle článek cringe jak blázen, vyleze z křoví ježeček a štráduje si to dolů z kopečka. Sledujeme ho, dokud nám nezmizí z dohledu a jdeme pryč.
Pak konečně začala ta pravá zábava, protože snoubenec začal vyprávět, jak byl hrozně vystresovaný a já mu to vůbec neusnadňovala.
Jak mi změřit prst.
Partnerem in crime byla jeho ségra. Přijela k nám na návštěvu a hned jak jsem přišla z práce domů mi bylo oznámeno, že spolu půjdem do zlatnictví, že si potřebuje změřit prst na prstýnek. Proč ne, alespoň jsem vzala své rozbité šperky a nechala si je opravit.
Samozřejmě mi řekla, ať si prst změřím taky. Zajímalo mě jakou mám velikost, tak jsem si prst změřila a nějak nad tím nepřemýšlela.
Furt jsem mu lezla do batohu.
Doma jsem si do něj chtěla strčit bundu, ale ne, on to musel udělat sám a to samé s pitím. Dělal jako by tu krabičku neměl schovanou ještě v jednom obalu.
Všechno se sralo.
Pátek 13. je prostě pátek 13..
Protivná zpocená Jana.
Já si říkala, proč to tak moc prožívá.
Vyhlídka plná lidí.
Tak proto chtěl pryč! Chlapec chtěl soukromí!
Co když řekne ne?
Musím vůbec něco dodávat?
Zasnoubení tento den zkrátka a dobře zachránilo a máme aspoň co vyprávět.
Fotku prstýnku nemám a teď nemám ani samotný prstýnek, protože si ho nechávám zmenšit a kvůli dovoleným to bude trvat asi měsíc. Je to ale jednoduchý prstýnek z bílého zlata s briliantem. Snoubíno se docela praštil přes kapsu.
Svatbu nezačnem doopravdy řešit dřív než po dovolené v Londýně, kam vyrážíme tento čtvrtek a budu ráda za každou radu nebo zkušenost. Nejlépe těch, co se brali poměrně nedávno a v Praze. Vůbec totiž nevím, kde začít, nikoho takového v okolí nemám a všechny ty svatební blogy už mi lezou na nervy.
