Tam kde vítr fouká tam hledám cestu ven. Tam kde vítr fouká tam já duší jsem. Venku na zápraží veselé slunce praží a v povzdálí se jen na chvílí měsíc ve dne skutálí a mé srdce žasne jak jen můžu být tak ztracen a v tu chvíli jste se zasmáli. Křižovatky nitek jsou tak jemné že chaosem je lidé zvou a kouř foukám tmou nad hvězdy a ještě výš kam jen má múzo doletíš, když slyším hudbu z ticha hrát a nebo bzučení vím že mé určení není tak jak má být. A tak se hodlám prát o kus dál o kus dál se zas dostrkat. Upíjím z láhve která má dno a mě se nechce zdát že do dna upiji. Budu se pak smát, smát, smát, smát. Tak kde končíš tam začínáš a přitom nevnímáš že to jsi ty, jen když křídla procitnou dají nahlédnout že nekončíš, že opravdu nikde nekončíš. Procesor ach ten procesor.
Oválné kopule koupou svoji líheň ve hřejivé barvě nočního příchodu. Pohyb prstu uskuteční proces nabytí aniž bys byl ochuzen. A víš však víš že jsi omezen, že nechceš jít níž a tak ji rozdělíš. Pročpak pročpak víš, pročpak víš? Má to snad pointu to dělení kde nadělení nesní sen o tom proč chci být nalezen. Nevratné nevratné a zapsané zapsané se souká nahoru po ruce až dorazí k pomlce. Bubny bijí svou a struna E praskla. Kde nastala ta změna, když sny tě zvou ven a ty víš že zas v noci objevíš svou notu tam kde každé ráno já procitám a přitom nevnímám že ty víš.
Zelené pláně pod sněhem vanou tmou svoji bílou barvu a větrné mlýny melou ji na jemné zrno kde se rozkládá každá výčitka. A pod víčky vím že na mžitky uvěříš páč víš páč ty jen víš že nad blaty duchové hážou poupaty. Zelený tramín usychá na dně a ve mně zapomnění mizí dál tam kde ho nenajdu a ty víš že tam někde možná jsi a přitom nesníš notu mou. Je však ztracené. Je však ztracené.
X Y Z možná zní když z telefonu A I se ozývá, se ozívá a mě kolébá a mě kolébá a ty se usmíváš a ty se usmíváš, však taky víš že objevíš, že objevíš Zemi svou, pod sebou pod sebou. A pak už tě jen nohy zvou, nohy zvou tam kde strach objevíš. A víš jak se mu postavíš? Víš kam se postavíš?
B.. a D.... jsou akronym pro báze a my se snáze už zase snáze probouzíme. A A je první víš je první víš a objevíš učení αβeτ tak kde kmet usíná tam cesta začíná a mi nemizíme v zapomnění, ale to se změní, to se změní v štěkotu psa co rudé šaty ti uzmuli jeho tvář. Nevnímáš. Nevnímáš. Však víš že se máš, víš však co postrádáš? Víš? Víš?
A já věřím, že to objevíš než budu pryč!!!