...
Emílii je dnes jedenáct let, prožila hrozný rok. Kolikrát byla za trest o hladu a to vše jen proto, že nechtěla Sefirimovi projevit náklonnost, protože se snažila najít cestu k útěku, nebo jen kvůli svému žalu, který ji vháněl slzy do očí. Jediné, co ji udržovalo při životě, byla myšlenka, že když vydrží, znovu spatří otce a ten ji vytrhne zlosynovi ze spárů.
V severním království vyhledali nejodvážnější chlapce z celé země z každé vesnice a z každého města přivedli jednoho, který prý nezná strach. Shromáždili je na nádvoří a tam jim stará Hilda vypověděla legendu o Léthé a Sefirimovi a také jim popsala cestu k tvrzi. Když se mocný Thornwald ujal slova a řekl, že právě jejich úkolem je dostat se k tvrzi a zachránit princeznu Emílii, polovina z nich prchla a ta další se třásla strachy, neboť tvrdili, že už cesta k ledovému jezeru je holým šílenstvím, natož ještě cesta přes nějaký kamenný hvozd. Všichni se pomalu vytráceli, zatímco posel bědoval a král Thornwald si rval vlasy pro zbabělost vlastního lidu. V tom mu však někdo položil drobnou dlaň na jeho statné rameno.
Král Thornwald se otočil a za ním stál malý Tornus, sirotek, který poklízel v jeho stájích. Sám jej před pár lety zachránil před umrznutím, když jej našel při lovu na divoké jeleny na úpatí mlžných hor. Malý Tornus se zahleděl mocnému Thornwaldovi do očí a řekl: "Já jdu, jen potřebuji mapu a koně." Thornwald jej nejprve pustit nechtěl, ale chlapec jej ujišťoval, že to zvládne a brzy se vrátí. A tak týden po tom co všichni chlapci, kteří prý neznají strach, prchli z nádvoří, vyrazil malý Tornus do stínových hor.
Cesta to byla dlouhá a krutá, ale po měsíci byl na jejich vrcholku, vysílený, promrzlý a hladový, ale byl tu. Dostal se na břeh ledového jezera a tam spatřil statného jelena. "jak se sem jen dostal?" říkal si sám pro sebe. Ale už týden se živil malou suchou a zmrzlou skývou chleba. A tak natáhl tětivu, zamířil a jelena skolil.
Když pojedl a uložil si nějaké maso do vaku, zamířil kolem jezera. To bylo krásné a tiché, ale linul se z něj chlad a Tornus se zimou jen třásl. Po týdnu se konečně dostal za jezero a před ním stál majestátní kamenný hvozd. Zasněžené haluze, jakoby tu byly od nepaměti. Tornus přišel blíže a zlehka ometl sníh a pod ním nahmatal opravdu kámen. Takto dostal kamenný hvozd své jméno.
Malý Tornus se rozhodl vstoupit do nitra hvozdu. Všude kolem něj, jako by bylo tisíce očí, drápů a zubů. Vše jakoby se stahovalo kolem něj, jakoby to vše na něj číhalo, ale jemu se nic nestalo, na konci dne vyšel z hvozdu a spatřil bílou pláň a na ní nádhernou tvrz z bílého mramoru.
Když došel až k tvrzi, uviděl před branou sochu ženy z černého mramoru. Bylo to podivné, bílé pláně, tvrz z bílého mramoru a tady najednou černá socha, tak chladná a zároveň jako by byla teplejší než vše okolo. Přišel až k ní a uviděl její nádhernou tvář. Musel se sice postavit na špičky, ale nedalo mu, aby onu tvář nepohladil. Jen co svou ruku stáhl, socha pukla a před ním stála nádherná paní s bílou pletí v bílém hávu a s havraními vlasy.
"Jsem Léthé, paní stínových hor od ledového jezera", představila se. "A ty jsi Tornus, chráněnec mocného Thornwalda, pána severního království." Zaskočila Tornuse, neboť se chtěl sám představit. Vypověděla mu, že ví, co zde hledá a proč sem přišel, jen netuší, jak prošel kamenným hvozdem ve kterém Serifim vyčaroval krvelačné bestie, které sežerou každého, kdo se opováží do hvozdu vstoupit. Jedinými živými tvory, kteří se od jezera k tvrzi přes hvozd dostali, byli jeleni, které potvory v hvozdu nechávaly na pokoji. A tak ji Tornus vyprávěl o jediném jelenu, kterého u jezera potkal a viděl a o svém velkém hladu i o tom jak jelena ulovil a snědl, vždyť ještě teď má v torně zbytek jeho masa.
V tom Léthé vzala Tornuse za ruku a vedla jej tvrzí až k velkým dubovým dveřím. Řekla mu, aby vstoupil, pozdravil havrana Sefirima a vyžádal si princeznu. Udělal přesně, jak mu Léthé řekla. Ale Sefirim, který byl nejdřív pohoršen tím, že jej tenhle neduživý hošík nazval havranem, nyní propukl v hlasitý smích. "Tak ty bys rád tu malou, nevychovanou, ustrašenou hroudu kostí, která se krčí támhle v rohu?" Tornus se napřímil, nadechl a odpověděl: "Ano, přesně tu, neboť je to princezna Emílie a tobě havrane nepatří." Možná se chtěl Sefirim v tu chvíli ozvat, že se nenechá urážet malým klukem, ale nic neřekl. Z předsálí se linul líbezný zpěv, nejprve tichoučký, ale sílil a nabýval na intenzitě. A když tento zpěv naplnil sál, začal Sefirim nelidsky řvát. Ten řev drásal uši. Ve dveřích se zjevila silueta Léthé, která zpívala. Tornus i ustrašená Emílie z ní nemohli spustit zrak. A pak řev ustal a najednou se rozhostilo v sále úplné ticho. Ti dva stále upírali zrak k překrásné Léthé, ale v tom se ozvalo havraní zakrákání a nad Léthé prolétl havran a zmizel kdesi v tvrzi. Tornus i Emílie se tisknuli Léthé k nohám a ta začala opět zpívat. Byl to ten nejlíbeznější zvuk, co kdy slyšeli. Líbeznější než ona píšťala tehdy v temné skále. A jen co na to Emílie pomyslela, stáli všichni tři v onom sále uvnitř temné skály. Vydali se směrem ke hradu, a když byli na dohled, Emílie se neudržela a rozběhla se. Běžela málem bez dechu, než před hradní bránou nenarazila do jakéhosi muže. Chtěla se omluvit a běžet dál, ale v tu chvíli zaslechla jen své jméno a byla zdvižena do náruče svého otce.
PT
