Tento text je překladem příspěvku pulikovaného v rámci iniciativy poslké komunity s názvem #temaTygodnia.
Únor 2012
8, února 2012 Byla to sychravá středa a já jsem tehdy… Vlastně nevím, co jsem tehdy dělal. Ale vím, co se toho dne událo.
Do tohoto dne se v České republice volil prezident takzvaně nepřímou volbou. Byl tedy volen poslanci a senátory, volenými zástupci lidu. Do Poslanecké sněmovny, Senátu, krajských zastupitelstev, obecní samosprávy, jsme volili své zástupce přímou volbou. Odevzdali jsme tedy hlas tomu, koho jsme v daném úřadu chtěli slyšet. Ale prezidenta, hlavu státu, za nás volili právě někteří z těchto zmocněnců.
V tuto středu se to však změnilo. Senát tehdy schválil změnu Ústavy. Tato změna se týkala právě i úpravy prezidentské volby – prezident se nadále bude volit přímou volbou, hlasem voličů. Ten kdo chce kandidovat, musí být samozřejmě nejprve jako prezidentský kandidát potvrzen. Musí získat podporu 50 000 občanů (podpisem na petici), dvaceti poslanců nebo deseti senátorů. Prezidentem se pak stává kandidát, který obdrží nadpoloviční většinu všech platných hlasů. Pokud však takový kandidát v prvním kole voleb není, postupují do druhého kola voleb dva kandidáti s nejvyšším počtem hlasů. Ze druhého kola voleb vzejde prezident republiky, kandidát s větším počtem platných hlasů. (Existují výjimky a dokonce nemusí prezident vzejít ani z druhého kola voleb, pak se vyhlašují volby nové.)
17. února 2012 v pátek podepsal tehdejší prezident republiky Václav Klaus ústavní novelu, zavádějící přímou volbu prezidenta.
Od tohoto dne tedy, dalo by se říci, rozhodují o svém budoucím prezidentovi samotní občané.
Únor 2018
Za pár dní nás čekají volby prezidenta České republiky. Ať už bude zvolen kdokoli, ať bude volební účast hojná či nikoli. Vím, co se bude probírat v českých hospodách, barech, kavárnách a na facebooku ještě v únoru 2018.
„Tenhle to vyhrát neměl, jak ho mohl vůbec někdo volit!“ „Vždyť je to ostuda národa, kdybych to věděl, šel bych k volbám a volil jeho protivníka.“ „U voleb jsem nebyl, ale tomu, kdo ho volil, bych usekl ruku.“
Češi mají totiž takový národní sport. Remcání. Remcání u piva je totiž mnohem oblíbenější než vstát a něco dělat, například jít k volbám. (Nebo třebas kandidovat sám. Nebo oslovit někoho, kdo by byl vhodným a skvělým kandidátem, pro změnu.)
Neberte tento text jako remcání, spíše je to takový malý námět k zamyšlení, a to i pro mne samotného.
PT
Dovětek:
Co jsem dělal v únoru 2012 si již nepamatuji. Ale je klidně možné, že to byl ten samý měsíc, kdy jsem se dověděl o Bitcoinu. Avšak namísto toho, abych se více zajímal, a třeba i investoval. Řekl jsem si sice, že jde o skvělou myšlenku, ale nic jsem s ní neudělal. Čekal jsem a vzpomněl jsem si na Bitcoin až o tři roky později. Tolik o promarněných příležitostech a nedostatku chuti k aktivitě.