Pravda a lež, dvě sestry, které ruku v ruce kráčí světem. Pravda v bílém hávu a lež, ta samozřejmě též.
Asi každý rodič učí své dítě, že lhát se nemá. Spoustu jiných však tvrdí, že každý rodič svému dítěti bez ustání lže. Jak to tedy s tou lží je? Lhář přeci nemůže nikoho učit pravdomluvnosti.
Mohl bych psát o Desateru přikázání nebo spíše o tom z nich, které mluví o lži. Mohl bych psát právu, soudních procesech a trestech za křivou výpověď. Ale pokusím se to vzít z jiného konce.
„Chlap si má stát za svým slovem!“ Tímto mottem se snažím v životě řídit. Pokud muž něco slíbí, má to splnit, jeho slovo se nemá houpat jako na houpačce. Avšak pokud zjistí, že se mýlil, má to uznat a omluvit se. Svět však není černobílý. Nelze jej rozdělit na bílé a černé částečky. Každá věta, každý výrok se nedá zaškatulkovat do šuplíčku jako pravda nebo jako lež. Když vysvětlujete dětem, že každý zločin bude po zásluze potrestán, asi jim nebudete říkat, že ne vždy pracuje systém správně a občas vyvázne zločinec bez trestu. Když hovoří lékař s umírajícím pacientem, asi mu nebude říkat, že si svůj stav zapříčinil sám svým jednáním. Občas se zkrátka musíme řídit citem. Pravda osvobozuje, mnohdy i díky bolesti, kterou způsobí. Ale ne vždy je nutné někomu způsobovat další bolest nebo mu zamotat hlavu. Svět není totiž jen černobílý,
Sám jsem se vždy snažil všechny děti naučit, že ne všichni a za všech okolností mluví pravdu. Je sice možné lhát, ale pak musíme počítat s tím, že každá lež dříve nebo později vyjde najevo a pak budeme muset čelit následkům svých lží. A každá lež jednou vyjde najevo! Pak je také podstatný rozdíl mezi „nevinnou“ lží v nepodstatné věci nebo při hře a mezi „skutečnou“ lží v důležitých situacích. Je nesrovnatelný rozdíl mezi tvrzeními „Honzík má modré tričko“ byť je zelené a „Honzík mi ukradl tisíc korun“.
Svět není pouze černobílý. Ale také neexistuje něco jako „má pravda“ a „Tvá pravda“, ačkoli by to tak dnes mohlo vypadat. Pravda není balon, který se během chvíle přemístí z jedné strany hřiště na druhou. Pravda není mýdlová bublina, která mění barvu s měnícím se světlem a úhlem pohledu. Každý můžeme mít na stejnou věc jiný názor, jeden může být zcela mylný, jiný se mílí jen v drobnostech a další je správný. Můžeme se nakonec shodnout, ale také nemusíme. Ale rozhodně nemáme každý vlastní pravdu, které si mohou navzájem absolutně odporovat.
Kdyby byl svět jen černý a bílý viděli bychom přeci pravdu na první pohled. Ne, neviděli! Lež by totiž nebyla vždy černá, alespoň pokud by záleželo na ní. Útěchou nám však může být to, že každá lež jednou vyjde najevo a pravda pak bude mít navrch.
Nikdy nezalhat je jistě chvályhodné. Zalhat ve chvíli, kdy to považuji za jediné možné řešení, nemusí vždy nejlepší. Ale okamžitě takový čin odsoudit, také není nejlepším řešením.
Svět není pouze černobílý, mezi černou a bílou je totiž obrovský prostor pro mnoho odstínů šedi. Co tedy dělat, jak se chovat? Existuje univerzální rada, jak si poradit s pravdou a lží po celý život? Podle mne ano. Jednat za všech okolností podle svého nejlepší vědomí a svědomí. (Situaci, kdy někdo svědomí postrádá, uvažovat nebudu.)
Jak je to se smyšlenými příběhy? S knihami a filmy, s upravenými fotografiemi? Pokud jde o skutečnou lež v závažné věci, pak celý můj příspěvek postrádá smysl. Byl by to totiž čirý protimluv, aby o pravdě a lži psal ten, který si ve lži libuje již od útlého dětství (knihy mě uchvátily snad dříve než jsem uměl číst).
