Ona:
Oba máme docela rádi činohru a tak On objednal lístky na nedělní odpoledne na jednu velmi oblíbenou a vtipnou hru, která je vždycky vyprodaná. Těšili jsme se. Kvůli nemoci se ale změnil program a protože trocha kultury nikdy neuškodí, šli jsme i přes tuto změnu.
Kvůli popularitě původní hry na nás zbyla už jen místa v poslední řadě balkonu a před představením se nám je bohužel nepodařilo vyměnit. Naštěstí.
Usadili jsme se, po chvíli se zhaslo a představení začalo. Měla jsem předtím kávu, ale začaly se mi zavírat oči. Snažila jsem se, fakt jsem se snažila, ale nešlo to. Probudila jsem se asi za 10 minut a se zděšením z toho, že jsem usnula v divadle, jsem se podívala na Něj. Hlava mu nepřirozeně visela. On spí! Tak jsem do něj mírně drcla loktem a vyčítavě se na něj podívala - v divadle se přece nespí, zlato!
On:
Do teď jsem žil v přesvědčení, že jsem méněcenný, špatný, kulturní barbar. A proč? "Protože v divadle se přece nespí, zlato!" Jednoduchá věta, kterou Ona pronesla stylem, který mi připomněl seržanta Hartmana ve filmu Olověná vesta.
Ale pravda je taková, že Ona spala taky. Že je taky kulturní barbar. No nic, už se těším na nějaké další společné divadlo. Ale ne hned to první nebo druhé, prostě někdy, protože (abych zůstal u filmových analogií): "Pomsta je pokrm, který nejlépe podáváme za studena."
