K tématu týdne přidám ještě jeden článek. Otec byl mašinfíra. Část své kariéry jezdil s parní lokomotivou. Počátkem sedmdesátých let jezdil trať Krnov - Olomouc. Někdy to byla trať přes Bruntál, která trvala skoro tři hodiny. Jindy to byla trasa přes Jeseník. Taková oklika, která trvala snad celý den.
(zdroj: pixabay.com, ilustrační foto)
Zajímavostí té delší trasy bylo, že několik kilometrů vedla přes polské území. V Glucholazech na nádraží se i stavělo. Byla to nějaká technologická zastávka. Doplnění vody, uhlí či něco takového. Během této zastávky kolem vozů i ve vozech pobíhali se zbraněma polští vojáci nebo policajti a hlídali. Nikdo nesměl nastoupit, nikdo nesměl vystoupit.
Blízko Glucholaz, ještě na polském území, byl úsek, kde často strojvedoucí zpomalili. Průvodčí otevřeli dveře jednoho z vagónů. Z křoví vyskákali místní domorodci a do otevřených dveří naházeli krabice. V těch bylo většinou západní zboží, které se u nás nedalo sehnat. Různá elektronika, poraviny, drogerie. Poláci v tomto byli šikovnější. A tak se v rodinách ajznboňáků objevily japonské nebo německé magneťáky, sluchátka, prací prášky či sladkosti.
Obchodovat s Poláky bylo tenkrát pro Čechy výhodné. Jak se často říkalo, kurz je dobrý. Jedna ku jedné. Za jednu korunu jeden kýbl zlotých.
Na oplátku jim češi vyhazovali zboží od nás. Oni tam tenkrát byli s potravinami trošku hůř na tom jak my. Tak to většinou byli potraviny. Byli rádi za cukr, mouku, kakao. Ale byli rádi i za útěrky, ručníky, ubrusy apod.
Vzájemná spolupráce trvala mnoho let. Obě strany byly spokojené. A u nás pod stromečkem byly často zajímavé dárky.
