"To si snad ze mě děláte srandu!", zařvala na celou třídu profesorka, když při zkoušení u tabule slyšela asi popáté stejnou odpověď. "Vy jste asi všichni idioti!".
Právě u nás probíhala hodina ekonomie a mladá profesorka měla pocit, že se na ní celá třída domluvila.
"Najde se tu někdo, kdo zná správné jméno?", snažila z nás vydolovat jméno významného ekonoma. "Toho přece musíte všichni znát."
Vyvolávala jednoho po druhém, až došla řada na mě. Odpovídám stejně jako moji spolužáci a divím se, proč je to špatně.
"To není žádný Bengels, ale Engels. Bedřich Engels. ", reaguje profesorka a pomalu začíná rudnout.
Nenechám se jen tak vzdát a reaguji. "Vy jste to tak minule napsala na tabuli. Mám to takto v sešitě a já opisuji přesně."
"Nemíním se s Tebou o tom dohadovat. Máš za pět a nechci slyšet už ani slovo!"
Přidal jsem se tak k početnému zástupu pětkařů v této hodině. Zbytek vyučování proběhl v poklidu.
Odpoledne mě čekalo ve školní tělocvičně basketbalové utkání. Byl jsem čerstvě vyškolený rozhodčí. Trápila mě trošku nervozita. Do té doby jsem pískal jen děti. Teď mě čekalo utkání žen.
Při předzápasovém rozcvičování mě zaujala jedna domácí hráčka. Pořádně si ji prohlédnu a poznávám v ní profesorku ekonomie. Když jde kolem mě, nesměle ji pozdravím. Patří k tahounkám týmu.
Zápas začal. Probíhá celkem v poklidu. Tam písknu kroky, tam nějaký faul. Ženský na obou stranách se chovají slušně a celkem mě respektují. Ani jim nijak nevadí, že mám o několik let méně.
V poločasové přestávce si prohlížím zápis. "A hele!", zamumlám si, když zjistím, že naše profesorka už má tři fauly. "To bude ještě veselý.", říkám směrem ke stolku.
Neuběhla ještě ani třetí minuta druhé půle a na jejím kontě přibývá další faul. Začínám se potit. Nedokážu si představit, co se bude dít, až ji případně písknu pátý. Na hru se začínám špatně soustředit. Sem tam fouknu nějakou drobnou blbost. Hra je vyrovnaná a na hřišti začíná trošku přituhovat.
"To nemyslíš vážně! Jseš slepej nebo co?", útočí na mě jedna z domácích hráček, "To byly kroky. Ten koš nemůže platit."
"Nemíním to rozebírat.", snažím se být neoblomný. Cítím, že s koncem zápasu bude hůř a hůř. Domácí hráčky vedou asi o dva body. Nesmím ztratit pozornost.
Opět přerušená hra. Míč šel do autu a byl přiznán hostujícímu týmu.
"Tos posral!", slyším z hloučku domácích hráček. Ten hlas je mi povědomý. Odveta je tady. Razantně uděluji téčko.
"Technická chyba hráčce číslo sedm.", sděluji ke stolku. Chvilka ticha. Pak se ozve od zapisovatele: "Pátá chyba hráčky. Povinné střídání."
Sedmička prochází kolem mě a snaží se ještě něco namítat. Snažím se být tvrďák. Právě jsem posadil paní profesorku. Nadechnu se a pevným hlasem ji sděluji: "Nemíním se o tom dohadovat. Běžte se posadit a nechci slyšet už ani slovo!".
Hráčka si sedla. Zápas se dohrál. Domácímu týmu to v závěru nevyšlo. Mírný náskok ztratil.
Ve třídě mě druhý den spolužáci plácají po ramenou. "Ty vole, prý jsi posadil Jiskru? Ta Ti to vrátí. Být Tebou, tak se na příště pořádně našprtám."
Další hodinu mě opravdu vyvolala. Já uměl. Moje první jednička z ekonomiky. Celkem mě ten předmět začal i bavit. Po studiích strojařiny pracuji pětadvacet let v ekonomickém oboru.
