Ahoj všichni :)
Téma týdne šlo zatím vždycky tak nějak mimo mě, ale teď jsem zaregistrovala, že pro tento týden jsem téma vlastně já, teda my.... jakože my ženy...a to se mi zdá docela zajímavý. Četla jsem tady ty krásný ódy na ženy a bylo to fakt strašně hezký to číst. Ale pojďme si říct, že my ženský jsme vlastně většinou úplně hrozný.
Skoro 14 dní po tom, co mě můj drahý požádal o ruku, nejsem schopná pochopit, proč to vlastně udělal. Marně se snažím si vzpomenout, jestli jsem mu někdy v afektu nedržela nůž pod krkem a nenutila ho k tomu.... Fakt nevim.
Jsem z toho vlastně hrozně dojatá, protože já bejt chlap, tak od sebe utíkám rychlostí světla. Jsem totiž stejná, jako ostatní ženský. Potřebuju okamžitě dostat všechno, co chci, jenže nevim co chci, to musí přece vědět můj chlap, od toho ho mám. Během jediný minuty 3x změním náladu a vyžaduju po příteli, aby za každých okolností poznal, v jakým jsem zrovna rozpoložení a choval se podle toho. Neustále ho opravuju, protože dělá podle mě všechno špatně a neustále ho za něco buzeruju, chudák pomalu nemůže ani hrát hru na mobilu. Neustále mi musí vysvětlovat, že hraje multiplayer, takže tam nemůže dát pauzu, a já to prostě pořád nechápu. Stejně jako nechápu tu divnou hru na PC, jak tam lítá na tom drakovi... Je to fakt divná hra a ta grafika se taky moc nepovedla.
Chci po něm, aby umýval nádobí, ale kdykoliv ho umeje, vynadám mu, že ho umyl špatně. Chci, aby víc uklízel a když vygruntuje celej byt, tak se rozčiluju, protože mi všechno uklidil úplně jinam, než to patří. Chtěla bych, abychom měli víc peněz, ale když se je snaží vydělat, tak hučim, že neni doma a že je pořád pryč. A mně se pak stýská. A jsem z toho smutná a pak brečím. Hystericky. Protože mám před menzesem.
Pak po něm chci ještě další spoustu věcí. Ale nemůžu mu všechno říkat, to přece musí vědět on, co si ve skrytu duše přeju. A když to neví, tak je zle. A je mi smutno a brečím. Už ne tak hystericky, protože už mám po menzesu.
A vůbec by vlastně doma mohl dělat víc věcí, protože já chodim do práce, a ještě mu vařím, a koupelnu umývám vždycky jenom já sakra... A taky by mě zajímalo, kdy mi nechá opravit to auto, hučí to, že se s tím nedá ani jezdit. A tak dále.
Zkrátka a dobře si myslím, že i kdyby se chlapi rozčtvrtili a každá jejich čtvrtina ještě dělala stojky a tančila hulahula tanec, tak nám to nikdy nebude stačit. Máme na ně hrozně vysoký nároky a většinu času si to ani neuvědomujeme. A chováme se fakt hrozně. Přesně to jsme my, ženy. A měly bychom si víc všímat toho, že ti naši chlapi se nám snaží splnit všechno, co nám na očích vidí.
I když tam je možná ten problém... Oni toho v těch našich očích moc nevidí, když furt čumí do těch počítačů a mobilů, žejo. Pak maj doma něco stíhat, když půl dne hrajou hry. Blbcové, kdyby se šli radši naučit, jak se pořádně meje nádobí, ať to po nich nemusíme furt umývat znova. A ještě se diví že jsme naštvaný. Ježíši to by mě z nich hráblo.
Takže abych to shrnula, my ženy jsme úžasný a skvělý a bez nás byste, chlapi, byli úplně ztracení. Tak si nás koukejte vážit, sakra!
:)
