Sedím v kánoi směřující doprostřed řeky. Snažím se sundat víko. Trvá dlouhou chvíli, než se mi to podaří. V duchu vysílám velkou omluvu.
Pak začnu zvolna sypat popel do říčního proudu. Tvoří pod vodou oblak. Sypu, shluk se zvětšuje. Sleduji, jak zvolna plyne pryč. Jak běží vteřiny, popela ubývá. Nakonec se pod hladinou táhne jen úzká linka. Konec.
Pokládám do řeky růži. Vznáší za konci popelového oblaku. Obojí odnáší proud... Tečou mi slzy. Musím se moc držet, abych nespustila hysterický pláč. Z mostu házejí další květiny.
Kánoe stojí v proudu a já se pohledem loučím. Vyplnila jsem manželovo přání. Vypravila jsem jej na poslední cestu.
.
.
