procházka

Znáte takový ten pocit, kdy se vzbudíte a všechno je jako obvykle, jen ve vás raší neodbytný pocit, naprosté nutkání a vy nemůžete nic než poslechnout ten pocit?
Tohle se mi dneska stalo, přesně ve chvíli kdy jsem odklikla článek ze dneška to vykulminovalo a já zjistila, že klíče od cely mám já a nikdo jiný. Nechci to zakřiknout, ale možná že to mánie není, protože i když mám mánické stavy nikam nejdu a dneska jsem šla:) Prostě jsem se oblíkla, vzala mobil a sluchátka plus pár knížek a šla jsem, jen tak, vyšla jsem ze dveří zamkla a šla jsem dál, když už jsem se dostala z baráku věděla jsem že to bude ok, protože moje zuby byly vidět víc než ty Fredieho:) Nešlo se nesmát, prostě to nešlo i když jsem se snažila, smála jsem se jako když jsem byla malá a svět byl v pořádku.
Na prnví zastávce jsem narazila na kolegyni, které byly ovšem jen asi tši ročky, sama mi to řekla, prohovořily jsme problém upadnutých úmělohmotných lžiček oblepených pískem a kamínkama. Následně mě požádala, abych ji ukázala nížky co mám v ašce, smály jsme se jako koně a bylo to naprosto boží.) Pak mě šla vyprovodit za branku a okontrolovala jestli jsem správně dovřela.) Zamávala mi svou úmělohmotnou lžičkou a odebrala se rýpat do písku.. Byl to úžasný přízrak, který si mě doslova odtáhnul bokem.)
Ani jsem neměla strach jako dříve, že bych ji nějak ublížila což bylo taky fajn. Pak jsem šla procházkou k dalšímu stanovišti s knihama. Šla jsem kolem rybníku, který jsem si nafotila, protože jsem měla pocit, že si to žádá okolnost a že tím pomůžu jaru, aby se rychleji projevilo.
Jako jsem nadšená, ale fakt mám strach, abych to nezaplašila...Nepotkala jsem skoro nikoho, kromě toho skřítka s úmělohmotnou lžíčkou a starého pána, který si na místě kde jsem předtím byla já a kouřila smotnul svou cigaretku a jal se vyhřívat na lavičce, přičemž jeho obličej byl namířen přesně tam kde svítilo...jsem nadšená, ale :)))

tady jsem potkala skřítka a první knihovnu