Znáte takové to běhací kolo pro malé zvířátka? Zvířtko si tam vleze a běhá stále na místě a kolo se otáčí. Toto kolo se dělá i pro lidi, jen nejde vidět. Běžíte, jdete a přitom se nehnete z místa a vše okolo se míhá a míjí vás to, jen jednou za čas máte neodbytný pocit, že tohle už tady bylo. Protože to kolo je nepoměrně větší než vy a než to, které se kupuje malým rozkošným zvířátkům.Sice máte po takovém běhání přiměřené množství podkožního tuku, ale to je tak zhruba vše co toto kolo nabízí. Jestli někdy někdo vystoupil s toho kola a jen koukal jak se točí netuším. Ale velmi o tom pochybuji, to by si toho jistě člověk všimnul.
Říká se, že na GO je fajn to, že do položení posledního kamene není jasno kdo vyhrál, jenže to není pravda. Ví se to už od začátku, od položení prvního kamene.
I blbec ví, že nejí se sobě rovnými. Jenže kdo je skutečně ten blbec? Ti co pozvou nebo ten co příjme? Je blbec ten, který tak nějak bezelstně příjme pozvání na pravidelnou večeři? Nebo ti co pravidelně zvou, protože nemají nic lepšího na práci než mít vytvořené jakési mentálně retardované pouto bratrství za účelem pobavení se na účet onoho pozvaného?
Člověk někdy dojde do stádia, kdy nejde udělat nic víc, než jít dál a neotáčet se, nepřemýšlí a jde dál a předstírá, že nevidí a neslyší. Jde i když ví, že je v kole a to kolo se točí. Jde dál i přestože ostatní jsou taky v kole a jde i přestože má neodbytný pocit, že kola jsou umístěna v psychiatrické léčebně, která se nazýva země. Protože co kdyby?
Stále pletu a čistím si hlavu a doufám, že někdy se mi podaří poznat někoho s koho nebudu mít paranoidní stavy a s koho nebudu mít pocit prvoplánového lháře.
Už měsíc chodím pravidelně ven, sice jen v sobotu, ale to se taky počítá.